Zeměpis hladu 48: Hlad na černém kontinentě

Jedním z nejstarších autentických dokumentů dějin všeobecného hladu je slavný „Hladový kámen“, nalezený na grafitovém náhrobku u prvního vodopádu Nilu. Na tomto náhrobním kameni je popsána historie strašného hladu, který řádil v Egyptě za vlády Tozorthrusa asi 2000 let před naším letopočtem. Je to nářek vladaře, zachovaný v hieroglyfech až do našich dnů: „S výše svého trůnu – naříkal tehdejší král – oplakávám velké neštěstí: za mé vlády po dobu 7 let nebylo záplav na Nilu. Klasy jsou slabé, úroda špatná a všech potravin je nedostatek. Lidé okrádají jeden druhého. Chtěli by utíkat, ale nemohou ani chodit. Děti pláčí. Mladíci chodí jako starci; jejich duše zlomené, zchromlé nohy se vlekou po zemi, ruce složeny na prsou. Rada velkých je opouštěna. Sýpky jsou otevřené, ale obilí tam není žádné. Je v nich pusto a prázdno. Všechno bylo do dna spotřebováno.“
O hladu na africkém kontinentě máme od dávného starověku řadu důkazů a dokumentů. Tato pohroma řádí v Africe ještě dnes a ohrožuje životy afrických národů dvěma způsoby: jednak se periodicky objevuje na stepích nebo v polosuchých oblastech severní Afriky neúprosný hladomor, jednak, mezi obyvatelstvem rovníkových lesů a tropických savan, kde chronický hlad řádí trvale. Žádný jiný světadíl s výjimkou Asie nebyl tak rozsáhlým jevištěm všeobecného hladu. Ani jediný kout, ani jediná píď africké půdy nebyla ušetřena této pohromy. Afrika je světadílem vyhladovělých národů. Hlad a chronická podvýživa jsou jednou ze základních příčin pomalého vývoje černého kontinentu i bídy, v níž se zmítá většina jeho obyvatelstva.
Afrika je svou rozlohou druhým světadílem, přitom však je jedním z nejméně obydlených: na 30 milionech km2 žije pouze 180 milionů lidí. Jak je možné, že na tak obrovském kontinentálním masivu nenachází tento poměrně malý počet obyvatelstva dostatek prostředků, aby se vymanil ze zajetí hladu? Právě tak jako v jiných oblastech hladu i v Africe najdeme množství činitelů, kteří brání člověku osvobodit se od mučivé potřeby: jíst! Jsou to činitelé přírodního rázu, vyplývající ze zeměpisných podmínek kontinentu, a činitelé intelektuálního rázu, vázaní na hospodářské a kulturní podmínky afrického obyvatelstva, které ve své většině žije pod evropským koloniálním útlakem.
Strategická Afrika
Nikdo nemůže tvrdit, že Afrika je jako celek nějakou zaslíbenou zemí, bohatou a úrodnou jako údolí Khanaan. To vůbec ne. Na první pohled se tento kontinent může sice zdát vhodný k tomu, aby jej člověk osídlil, neboť se rozkládá uprostřed největší zemské masy na světě – mezi Evropou a Asií – a má velké množství rovin, z nichž některé jsou zavlažovány největšími řekami světa: Nilem, Kongem, Nigerem a Zambezi – také pro velké rudné bohatství a mohutné zdroje vodní energie, také je ovšem pravda, že kromě těchto příznivých činitelů jsou zde činitelé pro člověka v jeho boji s přírodním prostředím krajně nepřízniví.
Afrika je ve skutečnosti nejtropičtější kontinent, jehož obrovský trojúhelník se prakticky rozkládá mezi oběma obratníky. Tropické podnebí není sice pro člověka nepřekonatelnou překážkou, neboť dnes může člověk za pomoci techniky i v tomto podnebí žít normálně; přesto však nepřímo působí vážné nesnáze, a to ne tím, že by člověka podlamovalo a ničilo, jak to poněkud nerozvážně tvrdí někteří zastánci teorii o vlivu podnebí na civilisaci, ale tím, jak ovlivňuje půdu a rostlinstvo, které je na podnebí závislé. Více než polovinu afrického kontinentu tvoří dva typy přírody, jež jsou pro člověka velmi málo vhodné: tropická poušť a rovníkový les. Význačným rysem fysického zeměpisu Afriky je široký pruh pouští, který se v délce 1600 km táhne mezi 15 – 30o severní šířky od Atlantiku až k Rudému moři: je to Sahara, ona velká poušť, která rozděluje kontinent na dva světy s rozdílnou kulturou – na Afriku bílou neboli středomořskou a na Afriku černou neboli Afriku rovníkovou. V poušti je velkou překážkou v rozvoji produkce potravin trvalý nedostatek vody, v lese zase vadí poměrně chudá půda.
Na příkladu Latinské Ameriky jsme si již ukázali, že rovníková půda je obyčejně chudá, že se neustálým pěstováním kultur rychle vyčerpává. V pásmech na přechodu mezi lesy a pouštěmi – na savanách a stepích – jsou zase vážnou překážkou produktivnímu zemědělství nepravidelné deště, i když půda je zde poněkud lepší. Zbývají tedy jen malé plochy, které jsou dostatečně zavlažované a nesporně úrodné: oasy.
Tento poněkud pochmurný obraz fysického zeměpisu Afriky přiměl Vogta k přehnanému tvrzení, že „prakticky celá Afrika se nehodí pro zemědělství“. Nechceme dojít až k tomu závěru. Ukážeme si dále, že velká část africké půdy může být vhodná pro pěstování celé řady rostlin. Tyto rostliny mají však mimořádné požadavky, a není-li na ně brán zřetel, může zemědělství skončit neúspěchem. Vhodným zásahem člověka – správným použitím techniky spojené s tisíciletými zkušenostmi domorodců by tito nepřízniví přírodní činitelé mohli být odstraněni nebo při nejmenším zmírněni. Špatným zásahem evropských usedlíků se však podmínky jen ještě horšily. Afrika byla nejrozsáhlejším polem působnosti pro koloniální dobrodružství se všemi jeho zmatky, škodami a výstřelky, které se vybíjely na domácím obyvatelstvu, téměř vždy bezbranném. S výjimkou dvou nebo tří skupin obyvatelstva, které dostaly určitý statut nebo politickou chartu nezávislých zemí, byla celá Afrika až do dnešních dnů politicky i hospodářsky kontrolována evropskými velmocemi, jejichž kolonisace si vskutku nezaslouží chvály. George T. Renner napsal velmi správně, že „proto byla Afrika až dosud velkým objektem pro studium imperialismu.“
*
Evropská kolonisace měla na život domorodců nepříznivý vliv, který se projevuje v řadě hospodářsko-sociálních činitelů, neboť v Africe došlo k největšímu koloniálnímu vykořisťování všech dob. Prvním z těchto činitelů byl merkantilismus, touha po rychlé a snadném zisku, který byl již od pradávna hlavním cílem koloniálního dobrodružství. Kolonisátor soustřeďuje všechen svůj zájem na hledání těchto snadných zisků a důležité složky hospodářské rovnováhy vykořisťované země přehlíží. Již za rozkvětu Římské říše, když Římané obsadili celé africké území na sever od Sahary a podrobili je středomořské kultuře, nebyla kolonisace nic jiného, než systematické vykrádání přírodního bohatství. Proslulé rčení Carthago delenda est (Kathago musí být zničeno) je příznačné pro smýšlení evropského přemožitele o národech jiných kontinentů. Z velké obilnice a z velkého olivového háje na úbočích Atlasu a pobřežních údolí Středomoří učinili Římané v krátké době opuštěnou a hynoucí step. Je sice pravda, že postavili velké akvadukty, přehrady a majestátní města, ale s úpadkem této oblasti se všechno zbortilo a zaniklo v písku pouště, v niž se tato krajina zbavená všeho svého dřívějšího rostlinstva proměnila.
Půda, nucená produkovat množství obilí pro metropoli, se vyčerpala a Atlaské lesy vykácené na dříví pro flotilu césarů a luxus římských paláců byly zničeny. To pak způsobilo rychlý úpadek kolonií v Severní Africe. Jako doklad toho, jak zuřivě ničili Evropané tuto oblast, uvádí Gauthier, že již za římské okupace z Atlasu vymizeli sloni. Po pádu říše Římské byli v této oblasti, odkud Římani odváděli slony pro svou armádu, všichni tlustokožci „zničeni hospodářskými požadavky římského trhu, který se s ničivou silou vlastní Evropanům všech dob sháněl po slonovině.“ Také novodobá kolonisace začala v Africe ve znamení merkantilismu. První Evropané, kteří se vylodili na březích černého kontinentu v 15. století, neměli jinou starost, než jak zde rychle zbohatnout a snadno získat zboží, jež potom za vysoké ceny prodávali v evropských zemích. Portugalci, kteří byli v moderní době iniciátory koloniálního vykořisťování a kteří byli v osidlování tropických zemí zdatnější než ostatní, nesnažili se z počátku Afriku okupovat, ale založit na pobřeží pouze banky a jednatelství pro svůj zámořský obchod. Tady ovšem hraje významnou úlohu zeměpisný činitel, jehož nelze přehlédnout: přirozené obtíže, jež klade Afrika při pronikání do hloubky. Afrika, jejíž pobřeží nevytváří žádné chráněné přístavy a jejíž pevninská plošina, vystupující z moře srázným pobřežím, je velmi těžko přístupná, je fakticky nejneprostupnější pevninou. Velmi nesnadné je proniknout do vnitrozemí i podél řek, jež tvoří četné a mohutné vodopády, takže jsou někdy po celém toku až k ústí nesplavné.
Bylo-li to způsobeno zeměpisnými překážkami anebo suchem tehdejší doby, nesporným faktem je, že Portugalci a po nich Španělé, Francouzi, Angličané a jiné národy snažící se o expansi svého hospodářství do jiných kontinentů nehledali v Africe nic jiného než zboží. Brzy zjistili, že nejvýhodnějším zbožím je sám černoch, jehož je možno prodat jako otroka do jiných koloniálních zemí.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956