Černá Afrika, v níž živoří černošské obyvatelstvo kontinentu, se rozkládá od hranic Sahary až k mysu Dobré naděje. Její obyvatelstvo tvoří vlastní černoši – súdánští a bantuští, dále Negrillové (trpaslíci), Hotentoti a Křováci. Na této obrovské rozloze, pokryté nejrůznějšími druhy rostlinstva, připadá na 100 milionů domorodého obyvatelstva pouze 3 miliony Evropanů, z nichž 2 miliony je soustředěno v subtropickém území Jihoafrické unie. V rovníkových a tropických vlhkých pásmech, která tvoří srdce Afriky, je běloch výjimkou, exotickým zjevem v primitivní krajině. Ba i bělochy vystavěná města – s charakteristickými znaky západní kultury – jsou obydlena více černochy než Evropany: v Leopoldville v Belgickém Kongu je 5000 bělochů a 115 000 černochů, v Brazzaville ve Francouzském Kongu je 2250 bělochů a přes 50 000 domorodců.
Evropané se ve skutečnosti nikdy ani nepokusili zapustit kořeny v těchto oblastech nebo je skutečně zalidnit, ale snažili se jedině o administrativní ovládnutí kolonie, při čemž veškerou výrobu přenesli na bedra domorodců. Všechnu administrativní práci těchto podniků vykonává hrstka usedlíků roztroušených v nesmírné džungli.
Vyživovací podmínky v jednotlivých zeměpisných oblastech černé Afriky se velmi liší, a to jednak pro různé přírodní možnosti těchto pásem, jednak pro způsob života tamního obyvatelstva. Pro naši studii můžeme tedy v Africe rozeznávat tyto velké přírodní oblasti: vlhký tropický les, oblast savan, polosuché stepi, poušť a konečně subtropické oblasti jihoafrických náhorních plošin.
Po obou stranách rovníku se rozprostírá široký pruh vlhkého tropického lesa, který je vedle amazonských lesů nejrozsáhlejší, nejhustější a nejméně prostupný na světě. Jeho rozloha je přibližně 2,5 milionu km2; z toho polovina se rozkládá v ohromném údolí řeky Kongo. Žijí tam dvě velmi rozdílné rasové skupiny: Negrillové a bantuští černoši. Negrillové obývají téměř nedostupné oblasti tohoto lesa mezi 6° jižní šířky a 6° severní šířky. Žijí zde v naprosté kulturní odloučenosti, velmi primitivním způsobem života, omezeným na lov, rybolov v řekách a jezerech a sběr lesních plodin. Protože nijak systematicky neprovozují zemědělství, je jejich výživa velmi špatná, nedostatečná a neúplná: kvantitativně nedostatečná svou kalorickou hodnotou a kvalitativně chudá na bílkoviny, minerální soli a vitaminy. Lov a rybolov zdaleka nemohou samy o sobě poskytnout těmto lidem dostatečné množství živočišných bílkovin a ovoce je v rovníkovém lese rovněž daleko méně, než se všeobecně předpokládá, takže přísun vitaminů je velmi neuspokojivý. Nelze se divit, že tato lidská skupina již svými antropologickými rysy prozrazuje krajně špatnou výživu. Jsou to trpaslíci (pygmejové), jejichž výška se pohybuje od 130 do 145 cm se silnou prognathií (vyčnělostí čelistí), achondroplastií a jinými kostními deformacemi.
U vlastního černošského obyvatelstva musíme pak rozkližovat dvě rozdílné skupiny: obyvatelstvo, které žije ve svém přírodním prostředí roztroušené v lese nebo shromážděné v rodných vesnicích, a obyvatelstvo ovlivněné stykem s Evropany. Tato druhá skupina žije ve městech vytržená z kořene a tvoří černý proletariát ve službách bělochů. Z těchto dvou skupin jsou nepochybně lépe živeni černoši žijící primitivním způsobem života ve svých kmenových organizacích, kteří podnes provádějí rozmanité zemědělství. Černoši vypalovali v hustém lese malé mýtiny, na nichž začali pěstovat jedlé plodiny, hlavně maniok nebo kassave, banány, brambory, igname a obilniny, jako na příklad kukuřici, sorgo a rýži. Tyto plodiny spolu s lesními, a obzvláště s olejnatými plody tvoří výživu černocha, která je převážně rostlinná. Její základní složkou je maniok, který se pěstuje na polovině obdělávané půdy. Tato potravina je všeobecně dosti skromná, ale kvalitativně nevykazuje vážné specifické nedostatky, které by vedly ke skutečné podvýživě. V této oblasti se nechová žádný dobytek, protože tu nejsou pastviny a protože krajina je zamořena jednak hmyzem, jednak bičíkovci, trypanosomy, kteří rozšiřují vážné choroby zvířat. Proto by se mohlo zdát, že obyvatelé těchto oblastí trpí nedostatkem plnohodnotných bílkovin. Avšak černoch se snaží nahradit si tento nedostatek tím, že svou výživu obohacuje z výtěžku lovu v pralese a že využívá bez rozdílu všeho od hrocha a krokodýla až po myši, hady, kobylky a mravence. Mouka z manioku je mimořádně chudá na vitaminy a soli, avšak je-li maniok používán jako salát z čerstvých kořínků a nejjemnějších lodyh, jak je zvykem domorodců, je tento nedostatek odstraněn. Také omáčky z lesních plodů a palmového oleje, které se v této oblasti připravují, jsou dobrým zdrojem vitaminů.
Je jisté, že toto primitivní hospodářství nemůže zajistit každý rok pravidelnou a dostatečnou výživu, neboť obdělávanou půdu postupně vyčerpává. Ale protože prales je obrovský a obyvatelstva tu je celkem málo, udržovala se tato skrovná rovnováha uspokojivě až do příchodu bělochů. Všichni badatelé, kteří studovali výživu těchto primitivních skupin, se shodují v tom, že nenalezli žádné klinické projevy nedostatečné výživy. Jedním z nejzřejmějších důkazů toho, že tato primitivní výživa je dostačující, jsou skvělé zuby domorodého obyvatelstva. Dr, Weston A. Price konstatoval, že u šesti kmenů v Kenyi, živících se touto primitivní stravou, nesetkal se s jediným případem zubního kazu ani s jediným případem deformace klenby patra. Tento badatel nenašel téměř žádné zubní kazy ani u řady jiných kmenů. Při studiu 13 primitivních kmenů nenalezl ani jediný případ nepravidelného zasazení zubů; jakmile se však tito domorodci přestěhovali a přizpůsobili se výživě lidí civilizovaných, začaly se jim zuby brzy kazit. Při studiu výživy v Belgickém Kongu dospěli Biqwood a Trolli k závěru, že tamní výživa, i když je kaloricky chudá, přece jen obsahuje dostatek ochranných látek. Tuto skutečnost přisuzují spotřebě „čerstvého ovoce a zeleniny, která je v Kongu mnohem větší než v evropských zemích. I jiné potraviny v této části země obvyklé a zřejmě bohaté na ochranné látky přispívají značně k tomu, že černoši netrpí nedostatkem ve výživě. Třeba na příklad jedlý hmyz. Z toho plyne, že je moudré neměnit obvyklou výživu, založenou na vhodném a přirozeném výběru.“
Styk s Evropany bohužel změnil primitivní zvyky domorodců, což mělo vážné následky pro jejich zdraví. Evropští usedlíci porušili rovnováhu jejich výživy tím, že zavedli vývozní kultury jako kakao, kávu a burské oříšky. Jaké účinky má plantážnický koloniální systém, již víme. Uvedeme ještě některé další skutečnosti, které tento zhoubný vliv ilustrují. Dobrým příkladem je britská kolonie Gambie v západní Africe, jejíž hospodářství se omezuje téměř výhradně na pěstování burských ořechů, kdežto pěstování plodin pro výživu obyvatelstva úplně ustalo. Tato monokultura je příčinou špatné výživy obyvatelstva, které je odkázáno na dovoz rýže i některých jiných produktů. Při průzkumu, který v této oblasti provedl Výbor pro výživu koloniálního imperia, dospěli odborníci k těmto závěrům: „Všeobecně je ve vyživovacím systému příliš mnoho uhlohydrátů a nedostatek ochranných látek: bílkovin, minerálních solí a vitaminů… Vysoká dětská úmrtnost – 369 z 1000, velmi časté zubní kazy a avitaminosy A a D jsou úkazy, jež potvrzují nevhodnost výživy. Beri-beri je vzácná, ale neutritidy jsou velmi časté. Domorodci často podléhají fysické a duševní latergii, kterou je nutno alespoň zčásti přisuzovat nedostatku ve výživě.“
Všude, kde došlo k delšímu styku černochů s Evropany, najdeme doklady zřejmé podvýživy. V některých afrických oblastech je možno na příklad u dětí pozorovat nemoc, která téměř vždy končí smrtí a je známa pod jménem kwaskiorkor neboli zhoubná podvýživa a která je typickým projevem špatné výživy. Tato nemoc se projevuje zastavením růstu, otoky, průjmy, tukovou degenerací jater a někdy i odbarvením kůže a vlasů. I když to nemůže být přisuzováno určitému specifickému nedostatku, je to důkazem celé řady nedostatků, zejména nedostatku plnohodnotných bílkovin. Podle názoru Dr. H. C. Trawella, který tuto nemoc v Ugandě a Kenyi studoval dvacet let, je její hlavní příčinou nedostatek plnohodnotných bílkovin.
Zemědělská produkce pro vývoz je pro domorodce zhoubná nejen proto, že zmenšuje místní zdroje potravin, ale také proto, že zvýšenou erosí ničí půdu. Tak tomu je s pěstováním kakaa na Zlatém pobřeží a burských oříšků v Senegalu. Podle Gouroua na Zlatém pobřeží již téměř vymizely lesy a půda v Senegalu utrpěla strašlivé škody: „Půda v severním Senegalu v oblasti Luga je již vyčerpána stejně jako půda Kayoru ve středním Senegalu. Zhoubné následky monokultury burských oříšku se neprojevují jen v Senegalu. Plantáže jsou obdělávané většinou sezónními zemědělskými dělníky ze Sudanu, kteří si sem přicházejí něco přivydělat. Tím ovšem vzniká nedostatek pracovních sil na polích Sudanu v období dešťů. Rozsáhlé plantáže arašídů jsou tedy jen zdánlivým bohatstvím, neboť podrývají zemědělskou budoucnost Senegalu a způsobují hospodářskou nerovnováhu v Sudanu.“
Gourou plným právem upozorňuje na problém domorodých pracovních sil jako na činitele, který zhoršil chronický hlad v rovníkové Africe. Je to ve skutečnosti jeden z nejožehavějších problémů kolonialismu a jeho následky jsou pro budoucnost Afriky velmi vážné. Koloniální zemědělský systém založený na dostatečném množství levných pracovních sil naráží v těchto vzdálených končinách na nepřekonatelné překážky. Černoch se této práci zásadně vzpírá, nehledíc na to, že požadovaný výkon je nad jeho fysické síly.
K odstranění těchto nesnází se začala provádět taková koloniální politika, která nutila domorodce přijímat námezdní práci, čímž se do jisté míry zvyšuje produktivita jeho práce. Politika směřující ke zvýšení produktivity práce by zajisté vedla k ozdravění, kdyby byla řízena vědecky, a ne tak, jak tomu obvykle bývá. Někteří koloniální správci brzy pochopili, aby bylo možno z koloniálního území co nejvíce vytěžit, že je třeba především upevnit zdraví a zvětšit počet domorodého obyvatelstva, o něž se z počátku vůbec nezajímali. V Belgickém Kongu se na příklad ke konci první světové války snížil počet domorodého obyvatelstva přibližně o čtvrtinu. Generální guvernér kolonie M. Lippens v roce 1920 napsal: „V Kongu neuvěřitelně rychle mizí domorodé obyvatelstvo, protože jsme pohrdli salátem a dali přednost kaučuku a slonovině.“ Inteligentnější osadníci, kteří potřebovali práci černochů jako důležitou složku koloniální mašinerie, začali jejich práci chránit. Tuto politiku definoval francouzský guvernér N. Carde těmito slovy: „Především je třeba černochy nadělat,“ tzn. mít dostatečné množství černochů pro koloniální práci, a k tomu, prohlásil N. Carde, je naprosto nutná „politika plného břicha.“
Při uskutečňování této politiky nevedl tento dobrý záměr, s nímž snad byla plánována, k ničemu. Domorodý dělník na plantážích, v dolech a v průmyslu si nacpe břicho obilím, rýží nebo moukou z manioku. To však nezvýší jakost jeho výživy, ale naopak ještě zhorší některé její specifické nedostatky.
Evropský kolonizátor poskytuje černochům větší množství potravin, aby přilákal dělníky a poskytl jim určitou energii, kterou by tento živý stroj přeměnil v efektivní práci. Tím však ve skutečnosti neposkytuje černochům lepší stravu, nýbrž jen dostatek „pohonných látek.“ V Africe se dnes děje totéž, co se s výživou černých otroků dálo v tropické Americe. Jejich majitelé, kteří si přáli co nejvíce vyrábět, se starali vždy jen o to, aby jim poskytli dostatečné množství fazolí, kukuřice, mouky a sádla. To udržovalo otroky ve zdánlivě dobrém zdravotním stavu a umožňovalo jim vykonávat těžkou práci, která se od nich žádala. Tento postup majitelů třtinových plantáží v Brazílii a na Antillách si špatně vykládal jeden brazilský sociolog, který se příliš nevyznal ve složitosti biologických problémů, a proto mylně tvrdil, že černý otrok náleží k nejlépe živené třídě koloniální éry. To nikdy nebyla pravda. Otrok sice jedl hodně, ale vždycky špatně.
Politika „plného břicha“ v rovníkové Africe vyživovací situaci černochů velmi zhoršila. Bigwood a Trolli zjistili, že u černošských dělníků, kteří jsou ve službách usedlíků, se nyní projevuje mnohem více známek nedostatku ve výživě, a to zvláště beri-beri jak v suché, tak v mokvavé formě. V Tanganjice bylo zaznamenáno nesčetné množství případů rachitis, beri-beri a kurdějí. Zvlášť špatný je stav výživy v hornických oblastech, kde prakticky neexistuje čerstvá strava. V Nigerii a na Zlatém pobřeží byla zjištěna pallagra.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
