Jakmile Německo přepadlo různé země Evropy, ihned v nich zavedlo svou politiku „organisovaného hladu“. Ústřední myšlenkou této politiky třetí říše bylo „vytvořit“ jakýsi „vzor“ omezené výživy pro národy Evropy, mezi něž rozdělovali – vycházejíce ze svých politických a vojenských cílů – hubené příděly, jež jim zbyly, když uspokojili požadavky říše. Tak se vyjádřil Boris Shub v dokumentární studii Hladovění v Evropě, kterou o tomto období napsal, a z níž jsme také převzali řadu údajů, jež uvádíme dále. Vedle rasové diskriminace zavedlo Německo také diskriminaci ve výživě a rozdělilo evropské obyvatelstvo do několika skupin: dobře živených, nedostatečně živených, hladových a umírajících hladem. Jedinou dobře živenou skupinou byla prakticky „německá rasa“. Všechny ostatní měly být obětovány, aby bylo stále dost potravy pro „vyšší rasu“. Říšský ministr práce Robert Ley v roce 1940 řekl: „Nižší rasa potřebuje méně prostoru, méně šatstva, a méně potravy než německá rasa.“ Kolaborující národy pověřené vojenskými nebo životně důležitými úkoly dostávaly takovou stravu, aby jim umožnila udržovat určitý pracovní výkon. Národy nepřátelské byly odsouzeny k značnému omezení, jež jim bralo jakoukoli bojovnost. A konečně některé „rasové“ skupiny, jako židé, byly fakticky vyhlazovány. Je jasné, že plán hladu, který si říše zorganizovala, měl pevný vědecký základ a jasné cíle. Byla to mocná válečná zbraň s velmi ničivou silou, určená k tomu, aby se používala ve velkém rozsahu a s krajní účinností. To také Němci dělali bez jakékoli sentimentality a se zásobami potravin zacházeli podle směrnic pro tento zvláštní druh geopolitiky hladu, jak by to mohl nazvat Karl Haushofer a jeho klika německých geopolitiků. „Po prvé v dějinách se uskutečnila kontrola výživy, ne však proto, aby bylo zajištěno přiměřené rozdělování zásob, ale jako pomalá a jistá zbraň hladu“, napsala roku 1943 polská novinářka Maria Babicka. Aby bylo možno organizovat tento masový hlad, bylo nutno konfiskovat všechny zásoby potravin, které byly v dosahu německé armády – pověstné Reichswehr – a tak byly nacisty pleněny evropské země jedna za druhou. Když koncem roku 1939 vtrhli nacisté do Polska, ihned čtvrtinu země s úrodnými západními nížinami zapojili do říše pod jménem Wartegau. Tato oblast se ihned stala pro Německo velkou obilnicí, v níž v prvních dvou letech války německé vojenské úřady rekvirovaly 480 000 tun pšenice, 150 000 tun žita, 150 000 tun ječmene a 70 000 tun ovsa. Dále odtud odvezly také 700 000 vepřů. V ostatním Polsku, tzv. Generálním gouvernementu, zkonfiskovala říše jen v roce 1940 přibližně 100 000 tun obilovin, 100 000 vepřů, 100 milionů vajec a 8 milionů kg másla.
V dubnu 1940 došlo k tažení do Norska. Pře válkou měla tato země jeden z nejvyšších standardů výživy v Evropě. Vyživovací systém byl dík rybářskému průmyslu, který je jedním z nejlepších na světě, velmi bohatý na mořské produkty. Když Německo přepadlo Polsko, obávalo se Norsko, které mělo třetí obchodní flotilu na světě, že jeho pobřeží by mohlo být delší dobu blokováno, a proto začalo zvyšovat svůj dovoz a vytvořilo si značné zásoby potravin. A tak, aby se zabránilo případnému nedostatku, bylo nashromážděno obrovské množství sušených ryb, tresek, pšeničné mouky, brambor, rýže, kávy, čaje a čokolády. Spolu s vlastními zdroji země – ryby, mléčné výrobky, vejce, zelenina a ovoce – nebyli tedy Norové nijak ohroženi hladem. Ale jak vypráví ve své dramatické studii o vyživovací situaci v Norsku Else Margrete Roedová, jednoho krásného dne přepadli zemi surově Němci a zmocnili se všech jejích reserv: „Vrhli se na zem jako mračno kobylek a zničili všechno, nač přišli. Museli jsme živit nejen statisíce německých žravců, ale i německé lodě, které je přivezly, vracely se s nákladem potravin ukradených v Norsku.“ Od tohoto okamžiku, vypráví norská novinářka, začalo z trhu postupně mizet všechno zboží: „Nejprve vejce, pak maso, pšeničná mouka, káva, mléko, čokoláda, čaj, rybí konservy, ovoce, zelenina a konečně sýr a čerstvé mléko – všechno mizelo v žaludku Němců.“
Holandsko mělo stejný osud. Také holandská vláda učinila značné zásoby potravin, aby chránila blaho svého lidu v případě částečné nebo celkové blokády. Avšak v roce 1940 došlo k události mnohem vážnější: nepřátelský vpád – a holandské zásoby potravin začaly plynout do německých skladů. Jen v prvním týdnu okupace zkonfiskovali Němci v Holandsku asi 18 milionů liber másla, tj. 90 % zásob celé země. V prvních dvou letech války byla vyhubena čtvrtina holandských stád a velká část pastvin byla přeměněna na pole pro pěstování olejnin. Za stejnou dobu klesl počet vepřů z 1,800.000 na 490 000 a kuřat z 33 milionů na pouhé 3 miliony. Důležitou složkou německého plánu byla konfiskace dobytka a zároveň to, že Němci odrazovali okupované země od chovu dobytka pod záminkou, že dobytek spotřebuje potravu určenou pro člověka. Tak se nacisté zmocnili všeho masa a zotročeným lidem nechávali jen otruby normálně určené pro dobytek. To je další příklad, jak nelidsky Němci zneužívali vědecké zásady. Podle těchto teorií si vyhladovělá Evropa nemohla dovolit luxus chovat dobytek proto, že při přeměně rostlinných produktů na maso dochází k ztrátě energie. Bylo třeba vzít si příklad z Číny. Němci chtěli fakticky udělat z Evropy jakousi Čínu a životní standard Evropanů snížit na úroveň standardu čínského. I Dánsko, Belgie a Francie přinesly obrovské příspěvky pro vytvoření velkých německých zásob. Jen v malém Dánsku bylo konfiskováno téměř za 10 milionů dolarů šunky, másla a vajec.
Když Němci přepadli území SSSR, zmocnili se všeho, nač přišli, a co nebylo zničeno požáry, posílali do říše.
Satelitní země, spojenci Německa, na tom nebyly ve výživě o mnoho lépe. Cena, kterou musely platit svému mocnému příteli, aby je „chránil“, přivedla tyto země do skutečné vyživovací bídy. Největší obětí této „ochrany“ bylo Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko, jež byly nuceny poskytovat říši potraviny nad své vlastní přirozené možnosti. Boris Shub o tom v roce 1943 napsal: „Jak veliké byly jejich příspěvky do německých obilnic a mrazíren, je možno vypočítat z omezení jejich vlastních přídělů chleba a másla. Berlín vládám těchto zemí neustále připomínal, že jejich obyvatelstvo podle názoru říše jí příliš mnoho.“
Kromě tohoto embarga na výrobu znesnadňovala říše výživu těchto národů i tím, že jim neustále odčerpávala zemědělské pracovní síly do továren v Německu. Tento přesun dělníků, který se děl pod nátlakem gestapa, byl spojen s hroznými tragediemi, jež rumunský spisovatel Virhil Georghiu později s hořkým realismem popsal ve své strašlivé knize: „Dvacátá pátá hodina“. V této Evropě, zničené nacistickými kopiníky, zpustošené bombami, ochromené panikou a podkopané pátou kolonou, správní desorganisací a korupcí, mohl se hlad snadno usadit a všechny evropské národy začaly prakticky jíst jako v koncentračním táboře. Celá Evropa se stala obrovským ponurým táborem. Je fakt, že příděly civilního obyvatelstva se málo lišily od přídělů ve skutečných táborech hrůz v Bergenu-Belzenu nebo v Buchenwaldu. Byla to výživa, jež obsahovala méně než 1000 kalorií denně, složená téměř výhradně z brambor a z chleba špatné kvality. Z tohoto nedostatku potravin se vyvinul rozsáhlý černý trh, na němž ti, kdo měli ještě nějaké zdroje, se snažili opatřit si alespoň některé produkty, jež by jim tyto bídné příděly umožnily snést. Černý trh bujel téměř vždy za tichého souhlasu nebo dokonce za součinnosti okupačních armád, a někdy se obchodovalo i se zbožím ukradeným v německých vojenských obchodech. Černý trh zrozený za okupace a podporovaný přímo gestapem byl pro hospodářství zemí porobených nacistickou tyranií jistou formou organisované krádeže. Avšak i tam, kde se černý trh rozvíjel naplno jako ve Francii, kde poškozoval stát o více než 50 % na daních, lid nadále trpěl strašným omezením a každý den jasněji se u něho projevovaly nepopiratelné známky hladu. Krátce po útoku na Polsko obsahovala tam výživa 700 – 800 kalorií denně. To přinutilo polský lid, „aby jedl psy, kočky a myši a vařil polévky z kůže mrtvých zvířat a ze stromové kůry“. Fysický stav takto živeného obyvatelstva musel ovšem klesnout na žalostnou úroveň. U dospělých lidí byl zaznamenán strašný úbytek na váze (10 – 30 %), otoky z hladu, naprosté vysílení a slabost, jež jim znemožňovala jakoukoli činnost. U dětí bylo možno pozorovat skutečné zastavení růstu. Vědecká misse F. A. O., která navštívila Polsko ihned po skončení války, zjistila, že výška dětí byla o 3 – 6 % nižší než před rokem 1930, jejich váha se snížila průměrně o 10 – 14 %. Akutní anemie, struma a velmi rozšířená rachitis byly v okupovaném Polsku jen dalšími projevy častého hladu. Koncem války se asi u 70 % chlapců a 58 % dívek ukázaly příznaky pokročilé rachitidy. Jedním z nejhorších následků této strašné podvýživy byl nedostatek odolnosti proti všem druhům infekcí. Strašně se rozšířila tuberkulosa a řádila v celé zemi. Když válka skončila, bylo zjištěno, že 80 % polských dětí mělo positivní reakci na tuberkulinový test a asi 15 000 dětí mělo otevřenou tuberkulosu a rozšiřovalo její bacily v okolí.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
