Uplatnění vědy a techniky při řešení problému hladu je neobyčejně široké. Je jisté, že právě věda může ke zvýšení produkce potravin přispět natolik, že potřeby výživy celého lidstva mohou být úplně uspokojeny. Tento příspěvek vědy by mohl být ještě větší, kdyby badatelům v biologii více pomáhaly a podporovaly je vládnoucí kruhy. V naší mechanické a užitkové civilisaci byly přírodní vědy fakticky vždy odsunovány na druhé místo. Naše civilisace totiž soustřeďuje svůj zájem na hromadění bohatství, a proto se nadchla mnohem dříve pro objevy fysiky a chemie než pro objevy biologie. Proto došlo při rozvoji výzkumu v těchto dvou odvětvích ke zřejmé nerovnováze. Podle anglického vědce Juliana Huxleye, který se opírá o světové statistiky, je výzkum v oblasti fysiky pětkrát až šestkrát větší než v oblasti biologických věd. Nesmíme zapomínat, že vědci mohou pracovat jedině tehdy, když jsou za svou práci placeni. Jako každý smrtelník i vědci chtějí jíst, oblékat se a mít rodinu. A často se stává, že tito vědci jsou placeni jedině tehdy, když je to v zájmu někoho, ať už tento někdo je průmysl, soukromník nebo stát. Stát, vědecké instituce a zaměstnavatelé se v posledním století zabývali převážně studiem problémů hospodářské výroby a problémy člověka ponechávali obyčejně stranou, jako by člověk byl pouze výrobní stroj, určitý článek jejich hospodářské mašinerie. Proto je také mnohem více placených míst pro fysiky a chemiky než pro biology, neboť fysikální a chemický výzkum je mnohem užitečnější pro obchod a průmysl, jímž je financován, než biologický výzkum, který je užitečný pouze pro lidské zdraví, a to přímé dividendy nevyplácí.
Jeden anglický vědec zjistil, že v jediné výzkumné laboratoři jisté průmyslové organisace – The Imperial Chemical Industries – byla v roce 1940 mnohem početnější skupina badatelů, kteří pracovali na objevu nových technických postupů v chemii, než celkový počet badatelů v biologii v celé Britské říši. Je jasné, že průmysloví chemici, jichž je mnohem víc, jsou mnohem lépe placeni a mnohem lépe vybaveni, mohou objevit mnohem více věcí a postupovat ve své vědě mnohem rychleji než hrstka nadšených biologů, pilně soustředěných na otázky, o něž se horní společenské vrstvy zpravidla vůbec nezajímají.
Ale i při tom málo znalostí, které za současného stavu agrobiologické vědy o živém světě máme, bylo by možné uskutečnit opravdovou revoluci ve výrobě potravin. Jisté hospodářské a politické síly se však stavějí proti uplatnění tohoto vědeckého pokroku v širším měřítku. Whitney Cross objasňuje strašnou sílu této společenské reality, jež brzdí proniknutí vědy do zemědělství, těmito slovy: „Jasně víme, jak získat více potravin. Můžeme obnovit lesy, které oživí horké stráně, a můžeme regulovat tok řek. Můžeme uchovat úrodnost naší dobré půdy a dokonce tuto úrodnost postupně zvyšovat. Můžeme získávat více masa z každého vepře a více kukuřice z každého klasu. Můžeme se naučit zavodňovat úrodnou, avšak vyschlou půdu, aniž ji poškodíme. Můžeme dokonce očekávat ještě slibnější budoucnost podle toho, jak se nám podaří nabytými vědomostmi přeměnit dnešní naděje ve skutečnost. Některé rostliny nebo některé stromy, které mohou růst i na nejchudší půdě, můžeme vypěstovat v rostliny jedlé. Využitím mraků můžeme způsobit deště, když potřebujeme vláhu, místo abychom nechali pršet tam, kde je vláhy již příliš mnoho; můžeme také využít radioaktivní energie nebo jiné energie pro půdu a rostliny, abychom urychlili jejich růst; můžeme dále najít prostředek, jak rychleji oživit půdu pomocí bakteriologie nebo chemie; můžeme plně využít zdrojů moře a můžeme také moři urvat zemi; můžeme vyřešit alespoň některé problémy tropického a arktického zemědělství. Levnější a bohatší nukleární energie umožní realisaci plánů, které se nám dnes zdají s hlediska hospodářského nereálné.
Všechny tyto perspektivy však závisí na jednom obrovském kdyby…Musíme počítat s lidským nezájmem. Předpokládejme, že vědci by nalezli odpověď na všechny tyto otázky. Ale jak o tom všem poučit včas masu většinou neuvědomělých rolníků? A jak získat pro věc průmyslníky, kteří tvoří sobeckou a většinou stejně neuvědomělou masu? A to je právě kámen úrazu. Tady končí utopistická věda a začíná politika…“
Jakmile boj proti hladu narazí na politiku, překročí kompetenci vědců a odborníků. Doktor Vannevar Bush na schůzi organisované massachusettským technologickým institutem při diskusi o problému sociálních vztahů ve vědeckém pokroku velmi správně prohlásil, „že zemědělská věda pokročila velmi rychle“ a předpovídá vbrzku možnost dojít přímo k synthese chlorofylu, tj. látky, která za působnosti sluneční energie vytváří to, čím se živíme: tento objev by poskytl lidstvu rozsáhlé možnosti, dokonce ještě větší, než jaké poskytuje atomová energie. Nechybějí nám tedy ani přírodní zdroje, ani technické zdroje pro uskutečnění tohoto úkolu. „Otázka spočívá nyní v tom,“ zdůrazňuje doktor Bush, „jak uplatnit pokrok dosažený fysiky v našem současném světě. To ovšem již není úkolem fysiků, ale sociologů a politiků.“
Nestačí ovšem vyrábět potraviny na základě všech dosažených výsledků vědy a techniky – je nutné, aby lidé, kteří tyto potraviny potřebují, je mohli získat a spotřebovat. Nedojde-li k přiměřenému rozdělování a ke zvýšení spotřeby, vzniknou okamžitě zemědělské přebytky, a my se octneme před dvojím problémem – nadprodukcí a nízkou spotřebou.
Zdravá politika ve výživě musí tedy myslet právě tak na rovnoměrné rozdělování výrobků jako na jejich výrobu a musí být rovněž prováděna ve světovém měřítku. Frank Boudreau právem konstatuje toto: „Aby vědecký pokrok byl požehnáním a nikoli kletbou lidstva, musíme uvažovat o světě jako celku a musíme proň vybudovat takové hospodářské a politické zřízení, které by bylo schopno uchránit lidstvo od bídy, nemocí a předčasné smrti, jež provázely člověka po staletí.“
Celní přehrady, nepřátelské hospodářské bloky, politika zemědělského nacionalismu, hospodářská autarkie, to vše způsobuje, že dosažení mezinárodní rovnováhy ve spotřebě potravin je otázka ožehavá a těžko řešitelná.
*
Všechna tato omezující opatření jsou vyvolána tím, že v různých oblastech světa existuje rozdílná úroveň výroby. Hlad sám není výsledkem nedostatečné výroby nebo velké spotřeby, ale nízké individuální produktivity. Hladem trpí obyčejně lidé nebo skupiny lidí, kteří mají nedostatečnou výrobní schopnost, nízkou produktivitu práce. A právě to jim znemožňuje získat potřebné potraviny a hodnotnou výživu.
Cesta k hojnosti
Aby mohl být hlad s povrchu zemského úplně vymýcen, je nezbytné zvýšit především úroveň výroby v hospodářsky zaostalých zemích, napomáhat jejich hospodářskému rozvoji, a tím je zařadit do světového hospodářského společenství. Toto zvýšení produktivity závisí na velmi mnoha činitelích, z nichž nepochybně nejdůležitější je vhodný typ ekonomické organisace. Určité hospodářské formy nutně snižují produktivitu na úroveň, která neuspokojuje ani minimální životní potřeby. Dokud budou tyto hospodářské formy existovat, dotud bude hlad rozvracet naši civilisaci. Tak zvané „koloniální“ hospodářství, jehož pomocí vzkvétaly ty průmyslové velmoci, které v koloniích získávaly levné suroviny, je hospodářskou formou, jež naprosto vylučuje dosažení světové hospodářské rovnováhy.
V předchozích kapitolách jsme viděli, že právě koloniální oblasti jsou největšími ohnisky chronického hladu. Je lhostejné, zda se jedná o kolonie politické, jako jsou africká území, nebo kolonie hospodářské, jako byla Čína a velká část Latinské Ameriky – všechny mají dodávat surovinu pro evropský a severoamerický průmysl. Nezměníme-li se vší rozhodností koloniální politiku tak, aby koloniální národy mohly vyrábět dostatečné množství potravin nutných k uspokojení svých naléhavých potřeb, nemůžeme očekávat, že problém všeobecného hladu bude radikálně vyřešen. Obyvatelé koloniálních zemí se nemohou osvobodit od hladového otroctví dotud, dokud budou nuceni vynakládat všechny své síly na těžbu surovin pro export, neboť světové hospodářské síly se neustále snaží znehodnocovat práci koloniálních národů v zájmu průmyslových zisků. Uvedeme několik příznačných příkladů o nepatrné koupěschopnosti koloniálních národů. Tyto příklady nejsou vzaty ze skutečných politických kolonií, ale ze zemí, sice politicky nezávislých, jejichž hospodářství má však nadále koloniální charakter.
Podle průzkumu, který za poslední války provedli odborníci z washingtonské National Planning Association, koupí si dělník na Kubě za denní mzdu o čtvrtinu méně cukru než dělník severoamerický, ač Kuba je jedním z největších světových dodavatelů cukru. Dělník v Kolumbii, která je jedním z největších producentů kávy na světě, musí pracovat čtyři hodiny, aby si mohl koupit tolik kávy, kolik se ve Spojených státech dostane za pouhou pracovní hodinu. Velká vlastnictví, monokultura a nízké mzdy je prostředí, kde se ideálně daří pauperismu, bídě a hladu. Pokud bude hospodářství koloniálních národů podřízeno výrobě jednoho nebo dvou exportních výrobků, jejichž ceny stanoví spotřebitelé v metropolních zemích, a pokud budou koloniální země muset dovážet množství průmyslových výrobků, jejichž ceny rovněž stanoví metropole, potud budou koloniální národy jen živořit v bídě. Teprve až se tyto hladovějící oblasti osvobodí od koloniálního systému, budou moci podle hospodářského plánu zvyšovat svou produktivitu a zajistit si obživu. Stejně tak je třeba stanovit spravedlivé ceny na suroviny a umožnit jejich rentabilní zpracování v místě.
Jeden francouzský ekonom velmi správně upozorňuje, jak nebezpečné je věřit, že je možné všechno vyřešit prostým vzrůstem produktivity. Produktivita je nepochybně hlavním problémem, je však třeba ji chápat s hlediska humánních zásad řízení hospodářství. Abychom dokázali opodstatnění názoru tohoto ekonoma, stačí uvést příklad Venezuely, která má téměř světové prvenství v těžbě nafty na hlavu. Avšak to, že těžba nafty je skoro jediným průmyslem, způsobilo inflaci. Nominální mzdy jsou tak vysoké, že vzniká dojem, že je vysoká i individuální produktivita práce. Avšak přesto Venezuela patří mezi nejvíce hladovějící země na světě. Před nastolením panství petrolejářské dynastie produkovalo venezuelské obyvatelstvo maso a kukuřici a mělo poměrně dobrou výživu. Aby dnes obyvatelstvo nezemřelo hlady, musí Venezuela dovážet ročně 200 000 tun masa, 1 milion tun mléka, 50 000 tun sýra, 50 000 tun másla, 200 000 tun čerstvé zeleniny, 75 000 tun hlíz, 70 000 tun rýže, 40 000 tun obilí, 50 000 tun luštěnin a 60 000 tun tuků. Tento dovoz pohlcuje zdánlivé bohatství získané vývozem nafty, a navíc lid trpí nedostatkem potravy.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
