Žluté pleureusy

Pan Julius Koláček byl nejúžasnější akvisitér, jaký kdy jezdil po českých vlastech. Byl zástupcem pojišťovny „Minimal“, kteréžto jméno vztahuje se na výši členských příspěvků, nikoli na vyplacené pojistky. Konkurence mluvila o něm s největším uznáním; řekl-li pan Siegfried Perthes od pojišťovny „Aequa Vita“, že by Koláček umluvil nemocnou kobylu, byla to největší pochvala pod sluncem. Obchodní kariéru možno založiti pouze na solidním podkladě, a ten pan Koláček měl. Jiní mladí lidé v obchodě zakládají si budoucnost na zásadách, vyčtených z Carnegia, Vanderbilta neb různých pokoutních knížek. Pan Koláček šel svou vlastní cestou: uposlechl několika rad, jež mu místo novoroční remunerace poskytl jeho první šéf Jakub Kaubeles ve firmě „František Novák, první český křesťanský závod se sukny“. A hlavní zásada, tohoto starého rutinéra byla:
„Nejlepší obchod, jejž může mladý člověk provésti, jest dobře se oženit.“
To si vzal pan Koláček nejvíce k srdci! Pátral jak četnický pes mezi svými rozsáhlými známostmi, až konečně našel partii hodnou uznání. Vyženil svých osmdesát tisíc korun, načež byl pojišťovnou jmenován inspektorem bez zvýšení platu i jakékoliv jiné změny. Jmenování probudilo jeho ješitnost; o svatbě pojistil všechny svatební hosty, faráře, restauratéra, osmnáct fiakristů a dva posluhy. Vyneslo mu to v uznání čtrnáctidenní dovolenou, ovšem bezplatnou. Po dlouhých úradách celého příbuzenstva zvolena za cíl nutné svatební cesty Paříž, a když se pan Koláček s chotí vrátil, byl z nejšťastnějších a nejklidnějších manželů v celé sluneční soustavě. Neboť přesvědčil se, že jeho žena je anděl nejen finančně, ale i morálně.
S lehkým srdcem odjížděl co inspektor na své turné po venkově; pojišťoval konduktérky, sedláky, pasažéry ve vlaku. Jeho neúnavná ústa pracovala jako perpetuum mobile; stačilo požádat jej o oheň k zapálení fajfky a už našel nit k hovoru o hrůze požárů na venkově. A když vylíčil nejživějšími barvami utrpení, nebezpečí a nástrahy, jež číhají na každého z nás, bylo naslouchající publikum jato nevylíčitelným děsem. Smrt číhá všude; neunikneš, neunikneš… A když vše v hrůze ztichlo, ozvala se jako vysvobození konejšivá slova Koláčkova:
„Ano pánové, smrt je všude a neuniknete jí; ale přestává býti pohromou, jestliže jste pojištěni u pojišťovny „Minimal“, jejíž podmínky jsou vskutku nejmírnější.“
To bylo tajemství jeho úspěchů, jež mu vlévaly vedle domácího štěstí klid a spokojenost do žil.
Až jednou…
Seděl v Benešově v hotelu „Pošta“. Benešovské pojistky byly všechny zapsány v jeho kopírce, a nyní srkal klidně černou kávu a listoval v „Politice“.
Náhle padl jeho zrak na malý inzerát a v jeho obličeji nervosně to trhlo. Četl se zděšením:
Žluté pleureusy.
Přijďte dnes do Uranie.
Pařížan.
Žluté pleureusy! Žluté pleureusy!
Jediné žluté pleureusy v celé Praze měla jeho paní; byla to tehdy derniére création Paříže, již si přivezla do Prahy.
A současně vynořil se Koláčkovi před očima onen podezřelý mladík, jenž při celé jízdě z Paříže neustále se potloukal kolem jejich kupé.
Panu Koláčkovi ztrnula krev v žilách… Nejlepší obchod jeho života se řítil, hroutil, a v duchu se mu objevil hrozivý bankrot, bankrot celé jeho existence.
Odjezdy vlaků, vtlučené dlouhou prací do paměti, prolétly mu mozkem. Zaplatil a letěl na nádraží, aby stihl rychlík. Vrhl se do vagonu, zdrcen a zničen; konduktéři nepoznávali v něm hovorného pana Koláčka.
Ani jediné pojištění nebylo ve vlaku provedeno; světová pojišťovna „Minimal“ ani jednou doporučena. Její inspektor seděl nehybně v koutě vozu a naslouchal, jak kola vozů zpívají dutě: pleureusy, pleureusy…
Teprve když vlak vyjížděl do pražského nádraží, vzchopil se ze své apatie. Není možno, aby jeho žena, jak ji poznal, tak brzy ho podváděla; musí se napřed o všem přesvědčiti, než učiní rozhodný krok. A pln trapných obav i slabých nadějí vrhl se do tramvaje.
Bylo k osmé hodině; po Václavském táhly davy mladých lidí z obchodů nahoru na Vinohrady; tramvaje zvonily a prodíraly se hloučky pěších.
Panu Koláčkovi trvala jízda jako věčnost. Proklínal správní radu, řidiče, publikum, a když již neměl, komu by klel, vyskočil z vagonu a spěchal domů pěšky.
Vyběhl tři patra k svému bytu jako mladík; otevřel klíčem dveře – pokoje pusté a prázdné zely mu vstříc. Nikdo nebyl doma, ani paní, ani služka. Tikot hodin bodal ho přímo do srdce. Vešel do ložnice; divadelní plášť jeho ženy byl pryč – a na stole stála ohromná, známá krabice na klobouk – prázdná.
Studený pot vyrazil mu na čele. Žluté pleureusy za tři sta franků houpají se teď někde vedle vyžehleného cylindru, a jeho žena, jeho dokonalá žena naslouchá lichotkám bezvousého mladíčka, frejíře s vyžehlenými kalhotami. Ó, proklatý Jakube Kaubelesi, kdybys věděl, jak končí nejlepší obchod, tebou tolik doporučovaný! Kdybys věděl, co je žena, nezačínal bys s ní žádného podniku, jehož základ má býti solidní! Bůh ti odpusť tvoje remunerace; stačily zničit jednu lidskou existenci!
A pan Koláček zvedl se resignovaně; ale myšlenka spravedlivé odplaty prolétla mu hlavou. Ano, dopadnout ji, hada, a zničit, zdrtit morálně! Řeřavé uhlí na její hlavu -  a pak rozchod, definitivní rozchod…
S nuceným klidem vyhledal drožku a tryskem hnal ji z konce Vinohrad do Uranie. Nekonečnost Prahy uváděla jej v zoufalství; kobyla se jen vlekla a drožkař byl nejpotutelnější bídák světa. Konečně Holešovice. Uranie. Vlétl jako puma do hlediště.
V hledišti byla tma!
Ve žlutém obdélníku scény hráli poslední akt nějaké cizoložné komedie. Publikum se smálo komickým situacím a všechen ten smích vzbudil v panu Koláčkovi zuřivou touhu po mstě.
Konečně dohráli. Žárovky se rozsvítily, ale proudy obecenstva znemožnily by každý rozhled. Koláček vyběhl ven a číhal. Lidé chodili kol, rozesmálí, šťastní a bičovali tak zuřivost Koláčkovu až k šílení.
V tom spatřil, jak třicet metrů od něho vstoupila dáma do drožky; jen tak se zamihly žluté pleureusy jejího klobouku. Pak nějaký cylindr a drožka se rozjela. S výkřikem vrhl se Koláček mezi lidi, probil se ke své drožce a ukázal na prchající.
„Desítku dostanete, dohoníme-li je!“
Drožkař se podíval a zavrtěl hlavou:
„Milostpane, to nepůjde. Ten pekáč tam, to je Pepíček Ťutů – a ten má jelena jako Švanciperk.“
„Nemluvte a jeďte!“
A tak začala divoká jízda. Ale marno vše, pan Koláček zůstával stále zpět, a když vjížděl do Slezské ulice na Vinohradech, potkali již Pepíčka Ťutů s prázdnou.
Pan Koláček běžel jako šílený po schodech nahoru. Přede dveřmi se zarazil: otevřel je tichounce a po špičkách vstoupil.
V jídelně na stole byl pohozen klobouk se žlutým pleureusami.
Skočil k ložnici a rozrazil dveře. Ženský výkřik ozval se ve tmě. Otočil tastr, žárovky rozzářily – a v koutě u postele choulila se služka Máry, svlékající se sebe šaty jeho ženy.
To byla nejděsnější rána, jež mohla pana Koláčka stihnout. Klesl na okraj postele a nechápal, neviděl, neslyšel.
Máry v nedbalkách stála zoufale.
Koláček se nehýbal. V hlavě se mu pletly pojmy; žluté pleureusy, Paříž, Uranice, Máry, cylindr.
Náhlý výkřik jej probudil. Vyskočil a spatřil svou ženu, vracející se z Varieté, kterak klesá ve dveřích do mdlob.
Neboť přistihnout krátce po svatbě svého muže in flagranti se služkou, jest jistě věc hodná omdlení.
Z: Eduard Bass, Fanynka a jiné humoresky