.jpg?s3=1)
Komentář Lukáše Kovandy
Státu „přihraje“ 24 miliard korun ročně, ale zvýší inflaci, neboť zdraží léky či vodu. Pokud už zvedat daně, pak je lepší vrátit se před zrušení superhrubé mzdy.
Chystané změny daně z přidané hodnoty jsou vlastně zvýšením daně, v rozporu s původními sliby vládních stran. Ministerstvo financí má pravdu v tom, že zamýšlené snížení počtu sazeb DPH, ze tří na dvě, představuje zjednodušení daňového systému. To je kýžené. Jenže způsob, jakým ke snížení počtu sazeb vláda hodlá dospět, bude v celkovém efektu daň lidem navyšovat.
Vláda se přitom „schová“ za obchodníky a prodejce, protože DPH je daň nepřímá, takže lidé budou často za předpokládané související zdražení spílat právě obchodníkovi či prodejci, a nikoli vládě, která přitom bude skutečným původcem zdražení.
Ministerstvo financí hodlá v rámci snížení počtu sazeb DPH zrušit stávající sazbu nejnižší, desetiprocentní. Ta byla zavedena v roce 2015 tehdejší Sobotkovou vládou. Nyní jsou touto sazbou daněny například léky, kojenecká výživa, voda z vodovodu, stravování a ubytování nebo noviny, časopisy a knihy. Toto zboží by tedy po zrušení sazby zdražilo. To proto, že obchodníci a prodejci by do ceny rychle promítli vyšší sazbu DPH, a to čtrnácti, nebo dokonce 21procentní.
Na úroveň čtrnácti procent by ministerstvo financí rádo snížilo stávající druhou sníženou sazbu, patnáctiprocentní. V rámci jakési kompenzace za zrušení sazby nejnižší. I tak veřejné rozpočty inkasují o 24 miliard více, než při současném stavu, vypočítává ministerstvo financí. Takže se jedná vlastně o navýšení daně z hlediska řadového občana. Navíc by opatření zvýšilo inflaci, podle společnosti Deloitte o zhruba 0,4 procentního bodu.
Opravdu rozpočtově neutrální je sazba kolem 12,8 procenta. Při takovém stanovení nižší sazby DPH by stát plus minus „zůstal na svém“.
Vedle státu by na daňové rošádě mohli vydělat také někteří obchodníci a prodejci. Při „kompenzačním“ snížení sazby DPH z patnácti na čtrnáct procent by jej totiž nepromítli zcela do odpovídajícího snížení cen pro koncové zákazníky, ale třeba jen zčásti nebo také vůbec. Zbytek by si nechali v kapse. Ale i kdyby promítli do koncové ceny celé snížení daně, při nížení DPH o pouhý procentní bod, z patnácti na čtrnáct procent, by si zákazník ani moc ničeho nevšiml. Patnáctiprocentní sazbou jsou nyní daněny potraviny, nealkoholické nápoje, veřejná doprava, dětské autosedačky nebo zdravotnické pomůcky.
Jinými slovy, výsledkem daňové rošády nejspíše bude zdražení léků či vody pro řadové občany a zvýšení zisků obchodních řetězců. A zvýšení daňového inkasa z hlediska státu. Tedy růst daňového zatížení lidí. Což nekoresponduje s předvolebními sliby vládních stran a vlastně ani s dosavadními prohlášeními například premiéra, že daně se zvyšovat nebudou.
Lepší alternativu – pokud už tedy vláda nevidí jiné východisko než zvyšování daní – představuje vrácení míry zdanění mezd zaměstnanců na úroveň před zrušením superhrubé mzdy či alespoň přiblížení k úrovni platné před tímto zrušením. Je to totiž alternativa, která je nejen relativně ohleduplnější z hlediska inflačních dopadů, ale také alternativa relativně ohleduplnější ryze sociálně.
Výnos z rošády s DPH bude nižší než inkaso než inkaso získané třeba jen zvýšením daně ze mzdy zaměstnanců z nynějších patnácti na 17,5 procenta, které by vyneslo přes 50 miliard korun. Pokud by se zdanění příjmu zaměstnanců zcela vrátilo na úroveň před takzvaným zrušením superhrubé mzdy, odpovídajícím zhruba 20 procentům, získají veřejné rozpočty více než 120 miliard korun ročně navíc. Vláda by k tomu v takovém případě mohla argumentovat, že zrušení superhrubé mzdy bylo stejně jenom dočasné. Vždyť v důvodové zprávě příslušné legislativy, kterou na sklonku roku 2020 protlačily hnutí ANO, SPD a nynější vládní ODS, se hovoří o dvouletém období snížené daně ze mzdy. To období tedy uplynulo s koncem loňského roku.
Návrat zdanění příjmu zaměstnanců na úroveň před takzvaným zrušením superhrubé mzdy doporučuje Česku i Mezinárodní měnový fond. V současném vysokoinflačním prostředí by takový krok měl tu výhodu, že by vytvořil citelný tlak na pokles inflace.
Jestliže by totiž miliony zaměstnanců měli kvůli vyšší dani z mezd méně peněz k utrácení, omezením svých výdajů by mocně inflaci tlumili. Naopak, zvýšení základní sazby DPH představuje, jak už je řečeno, proinflační činitel. Protože prodejci se budou snažit přenést co největší část daňového navýšení, ideálně navýšení celé, na své zákazníky, stejně jako dodavatelé na své odběratele. Plošně tak z tohoto důvodu dojde k navýšení cenové hladiny v ČR v době, kdy jak centrální banka, tak vláda v rámci své rozpočtové politiky by měly s inflací naopak bojovat. Centrální banka restriktivní měnovou politikou vysokých úrokových sazeb a vláda omezováním svých výdajů a krocením rozpočtového deficitu a veřejného dluhu.
Dodatečný výnos z navýšení daně z mezd může vláda použít na ponížení deficitu a umoření části dluhu, takže bude působit protiinflačně. Stáhne z ekonomiky peníze, protože je stáhne z kapes milionů zaměstnanců. Kdežto zvýšení základní sazby DPH také zvyšuje daňové inkaso veřejných rozpočtů, ovšem prostřednictvím nárazového navýšení cen, které sice samo o sobě představuje jen přechodný inflační šok, avšak ten může i přes svoji přechodnost navýšit inflační očekávání a tím zkomplikovat celkový boj s inflací. Nejeden řadový zákazník, řadový občan, řadový kupující či odběratel prostě zamění zvýšení cen daní zvýšením DPH s dalším, trvalejším inflačním tlakem.
K tomu všemu je zvýšení základní sazby DPH i o něco méně sociálně ohleduplné než zvýšení daně z mezd zaměstnanců. Zhruba dvanácti procent zaměstnanců se zrušení superhrubé mzdy, platné od roku 2021, vůbec nedotklo. Jedná se o osoby s nízkými příjmy, které žádnou daň příjmu proto ani neplatí, takže její snížení jim logicky nijak nepomůže. Pokud by se tedy daň z příjmu zaměstnanců zvýšila na úroveň před rokem 2021 či by se k ní přiblížila, tito lidé – často jde o ty sociálně vůbec nejzranitelnější – by takové zvýšení opět nijak nepocítili. Tak jako nepocítili snížení té daně.
Pokud ale dojde ke zvýšení základní sazby DPH a souvisejícímu zdražení, tak si toho i sociálně nejzranitelnější zaručeně všimnou. Protože i oni kupují zboží či služby zdaňované nejvyšší sazbou, které by jim tedy zdražily.
Vláda by měla především, jak slibovala, redukovat své výdaje. Teprve až možnosti zeštíhlení výdajové stránky vyčerpá, ať potenciálně upře pozornost k příjmové stránce rozpočtu. To je ideál. Když už se tedy rozhodla onu první část víceméně přeskočit, nechť zví, že sociálně citlivější, méně inflační a rozpočtově výnosnější než zvýšení DPH je tedy zvýšení daně z příjmu zaměstnanců na úroveň (či přiblížení k této úrovni), kde byla před rokem 2021.
Míra nezaměstnanosti klesá více, než se čekalo
Trh práce je přehřátý, firmy „nemají, kde brát“. Takže vláda může začít propouštět státní zaměstnance ve velkém, nejen ty z pošt či finančních úřadů.
Míra nezaměstnanosti v Česku v březnu 2023 mírně překonala očekávání a klesla z únorových 3,9 na 3,7 procenta. Obecně se čekal pokles spíše jen na úroveň 3,8 procenta. I tak byla v březnu míra nezaměstnanosti vyšší než loni v březnu, a to o 0,3 procentního bodu. Rychlejšímu než předpokládanému poklesu míry nezaměstnanosti nahrála letošní mimořádně teplá zima, včetně její závěrečné fáze. Příznivé povětrnostní podmínky urychlují zahajování sezónních prací a prací vykonávaných v exteriéru, třeba v zemědělství, stavebnictví lesnictví nebo povrchové těžbě.
I když je meziročně patrné určité ochlazení značně přehřátého trhu práce v ČR, míra nezaměstnanosti nadále zůstává nejnižší v celé EU.
Letos v lednu, poprvé za takřka 5 let, od března 2018, počet hlášených uchazečů o práci převyšoval počet volných pracovních míst. V únoru se sice situace obrátila, ale počet volných pracovních míst převyšoval počet uchazečů pouze o necelých 600. V březnu už počet volných pracovních převyšoval počet uchazečů o více než 10 tisíc. Ovšem třeba v roce 2019 činil tento rozdíl až takřka 150 tisíc.
I když je tedy český trh práce znatelně méně přehřátý, než býval, stále přehřátý je. Jedná se o určitý signál pro vládu, že by mohla být smělejší ve snižování početního stavu státních zaměstnanců, třeba v souvislosti s rušením poštovních poboček nebo finančních úřadů. Státních zaměstnanců loni přibylo výrazně nadprůměrně, přes 10 tisíc, si po případném propuštění poměrně snadno mohou najít nové zaměstnaní v soukromé sféře, pokud budou opravdu chtít. A to by ulevilo výdajové stránce napjatých veřejných rozpočtů a současně podpořilo jejich stránku příjmovou, skrze navýšené daně a odvody pracovníků právě soukromé sféry.
Míra nezaměstnanosti zůstane po celý letošní rok mírně výše než loni. Do léta lze očekávat její pokles k úrovni 3,5 procenta, a to díky nástupu teplejších měsíců a obnovení poptávky po práci v exteriéru, ve druhé polovině roku nelze vyloučit nárůst nad úroveň čtyř procent. Česko totiž letos bude koketovat s celoročním reálným poklesem ekonomiky. Firmy v té souvislosti musí kvůli energetické drahotě a rapidní obecné inflaci redukovat své náklady, navíc se jim mnohdy – ze stejných důvodů – zhoršují odbytové možnosti. Ke snižování zaměstnaneckých stavů nyní přistupují až jako ke krajní možnosti. Obávají se, že by nemusely nové vhodné zaměstnance dostatečně rychle najít, až ekonomika oživí. Jenže tento přístup mohou postupně opouštět, zejména ve druhé polovině roku, a začít propouštět výrazněji a plošněji.
Bitcoin pokořil hranici 30 tisíc dolarů, poprvé od června
Svědčí mu otřesy a pády bank euroamerického okruhu a související záchranné akce centrálních bank.
Nejstarší a nejrozšířenější kryptoměna, bitcoin, v úterý pokořila psychologickou hranici 30 tisíc dolarů. Stalo se tak poprvé od loňského června. Bitcoin se tak ocitl takřka na dvojnásobku své ceny z loňského listopadu, kdy se propadl k úrovni pod 15 500 dolarů. Od začátku letošního roku si připsal již přes 80 procent.
Převážně technologický akciový ukazatel Nasdaq 100 přitom od začátku roku přidal „pouze“ necelých dvacet procent. Bitcoin přitom v posledních letech vykazuje poměrně zřetelný sklon pohybovat se s technologickými akciemi v určitém tandemu. Letos tedy tomu tak úplně není, jelikož bitcoin technologické akcie výrazně překonává. Na druhou stranu se ani tak nebyl dosud s to vrátit byť jen na polovinu ceny z doby své historicky rekordní úrovně, které dosáhl v listopadu 2021, kdy se prodávala i za bezmála 69 tisíc dolarů.
Dnešní zdolání hranice 30 tisíc dolarů je nicméně důležitý milník, a to jak z pohledu fundamentální, tak technické analýzy. Hodnota 30 tisíc dolarů totiž představuje hranici odporu a bitcoin sbíral síly na její překonání po tři týdny v řadě. To ukazuje na poměrně přesvědčivý návrat důvěry investorů v kryptoměnu. Hranici zdolal poprvé od loňského letního bankrotu kryptoúvěrové firmy Celsius Network, poprvé od listopadového krachu burzy FTX a konečně poprvé od zpřísnění postoje amerických úřadů vůči celé kryptoscéně. Investoři tak bitcoinu opět v rostoucí míře důvěřují právě o po těchto kraších, čímž jejich dlouhodobý dopad marginalizují.
Bitcoinu svědčí nedávné otřesy a pády bank euroamerického okruhu. Zranitelnost amerického bankovního systému citelně vzrostla v souvislosti s březnovým pádem Silicon Valley Bank, jak vyplývá z nedávno publikované studie publikované americkým Národním úřadem ekonomického výzkumu (viz zde). V kolapsovém stavu se podle ní může ocitnout až skoro 190 bank v USA. Což by mimo jiné bylo vodou na mlýn právě mnohým kryptoměnám v čele s bitcoinem.
Případné další pády a otřesy bank euroamerického okruhu by přitom velmi pravděpodobně vedly k dalšímu růstu ceny bitcoinu a s ním i mnohých dalších kryptoměn, neboť podrývají důvěru široké veřejnosti v tradiční bankovnictví a v konvenční měny typu dolaru.
Vývoj ceny bitcoinu navíc vykazuje pozoruhodně těsnou vazbu s vývojem souhrnné peněžní zásoby nejvýznamnějších světových ekonomik. Konkrétně platí, že odchylka momentální ceny bitcoinu od jejího desetiměsíčního klouzavého průměru dopadá na své dno dva až sedm měsíců před zlomovým zvratem ve vývoji meziroční změny souhrnné peněžení zásoby třinácti největších světových ekonomik.
Takto bitcoin kapituloval loni v červnu, kdy ztráty na něm dosáhly největších extrémů. Jenže od třetího loňského čtvrtletí světově významné centrální banky postupně povolují své předchozí razantní měnověpolitické utahování. Například Bank of England musela už loni na podzim vhánět do finančního systému novou likviditu, aby tak zabránila potenciálnímu kolapsu segmentu britských penzijních fondů. Přidaly se také japonská a čínská centrální banka.
V současnosti zase americká centrální banka musela zvrátit své měnověpolitické utahování, aby po kolapsu zmíněné Silicon Valley Bank bránila pádům dalších bank. Zavedla nové programy výhodných půjček bankám a svého druhu i dotací jim určeným. Tyto programy představují likviditní injekce. Analytici americké banky Citigroup proto o opatřeních mluví jako o „kvantitativním uvolňování pod jiným jménem“. A analytici britské banky Barclays soudí, že navýšením mezibankovní likvidity vytvoří tyto programy tlak na pokles úrokových sazeb u bankovních půjček domácnostem a firmám.
Jinými slovy, nová likvidita proudí do finančního systému a peněžní zásoba opět roste. Vzestup objemu souhrnné světové peněžní zásoby vykazuje pozitivní souvislost s vývojem ceny bitcoinu.
Fundamentálně totiž při něm dochází ke znehodnocování konvenčních peněz, což je vodou na mlýn právě bitcoinu, jakožto klíčové nemanipulovatelné alternativě konvenčních peněz. S případnými dalšími otřesy a pády bank bude třeba dalších likviditních injekcí, což tak tedy bude bitcoinu jen další vodou na mlýn. (12.4.2023)