Projev náčelníka Generálního štábu AČR na Velitelském shromáždění
Na Ministerstvu obrany se 25. 11. konalo Velitelské shromáždění náčelníka Generálního štábu Armády České republiky. Cílem tohoto pravidelného setkání velení Armády ČR je stanovit priority rozvoje české armády a hlavní úkoly ozbrojených sil na následující rok. Publikujeme projev armádního generála Karla Řehky.
Účelem dnešního velitelského shromáždění je seznámení se s hlavními úkoly a plány naší armády na rok 2026. Hlavní úkoly a opatření budou detailně rozebrány v druhé, neveřejné části a já je tu tedy nebudu vyjmenovávat. Je velmi pravděpodobné, že toto je moje poslední plánovací velitelské shromáždění. Zaměřím se proto na to, co v budoucnu považuji za skutečně důležité, a to i s přihlédnutím k tomu, co jsem za posledního téměř tři a půl roku měl možnost sledovat a naučit se.
Mé hlavní sdělení je prosté: v Armádě České republiky, stejně jako v celé naší společnosti, stále není dostatečný pocit urgence! Udělali jsme obrovský kus práce. A já to chci hned na úvod říct jasně – mnoho z vás maká víc, než je dlouhodobě udržitelné. Ale celek pořád reaguje tempem doby, která už neexistuje. Svět běží rychleji a bezpečnost naší země se nevyvíjí podle vynaložené snahy.
Tvoříme armádu, která dává smysl pro válku. A tvoříme ji proto, a to chci zdůraznit, aby k válce nikdy nedošlo. S Ruskem se totiž nedomluvíme u piva, s Ruskem se domluvíme jen z pozice síly. Několikrát jsem na těchto a různých jiných fórech hovořil o tom, že Rusko bude více nevyzpytatelné a agresivnější. To platí dnes více než kdy jindy. Rusko samozřejmě není jediná hrozba.
Máme tu pořád mezinárodní terorismus, riziko velké migrace a spousty dalších problémů. Jestli tu ale máme jeden do očí bijící kulturní problém pro vojáky, na který musíme ihned reagovat, je to Rusko a jeho současná politika. To není strašení Karla Řehky, to je geopolitická realita a oficiální zadání armádě z úrovně vlády formou bezpečnostní a obranné strategie České republiky. Je to zadání vlády České republiky, která zodpovídá za bezpečnost a obranu naší země – vláda, nikoliv Armáda České republiky.
Navíc je to do očí bijící realita současného světa. V mých předchozích tvrzeních mi čas dává bohužel zapravdu. Vždyť jen poslední sabotážní útoky v Polsku, drony nad spornými zeměmi Evropy anebo minulý týden použití leteckých prostředků z ruské výzkumné „lodi“, proti britským letounům a pobřežní stráži. A mohl bych pokračovat dále. Pokud někdo pochyboval a domníval se, že zbytečně straším, nebylo a není tomu tak. Rusko zkouší, kam může zajít a co mu dovolíme. Hrozba z jeho strany narůstá.
Všichni vojáci v naší armádě musí být připraveni na boj. Všichni vojáci musí mít a znát svůj operační úkol. Příprava na válku je kontinuální a nikdy nekončící proces. Je to neustálá práce každého vojáka, každého z nás. Připravenost na ten nejhorší scénář je to, proč si nás naše společnost platí.
Každá chvíle, kterou strávíme jinou činností než takovou, která zlepší naši bojovou připravenost, je mrháním zdrojů a ztrátou času. A těch chvil je bohužel příliš mnoho. Naprostá většina z nás přece vstoupila do armády, aby se věnovala vojenskému řemeslu. Společnost od nás očekává, že v případě války ji budeme bránit na nejvyšší možné profesionální úrovni. Musíme proto strávit více času na cvičištích a střelnicích, méně na různých poradách, dokladech, prezentacích, školeních a v zajetí byrokracie. Musíme cvičit a žít tak, jak bychom ve válce bojovali. Existuje na to takové to anglické rčení „Train as you fight“. Já tvrdím, že se to má nazývat „Live as you fight“.
Všechny hlavní úkoly a opatření armády na příští rok, které tu dnes zazní v té vaší části, jsou pouze a jenom o navýšení připravenosti armády na boj vysoké intenzity v rámci alianční kolektivní obrany. Vše oni přímo podporují přípravu české armády na obranu České republiky a boj vysoké intenzity. Nenajdete tam nic jiného.
Ano, podmínky vytvořené v armádě nám vůbec, ale vůbec nenahrávají, včetně současné organizační kultury, a to i na Ministerstvu obrany. To je naprostá realita. My se s tím musíme poprat, protože až přijde na lámání chleba, přesně tohle od nás naši spoluobčané budou očekávat.
Nebudu se ptát, kdo házel klacky pod nohy, jestli umíme dodržet podmínky a podobně. Naši spoluobčané, jako mnohokrát v historii této země, se budou ptát, co jsme my udělali pro to, aby naše země byla v bezpečí. Pamatujme si jedno a pamatujme si to dobře. Vlády a ministři, a to včetně ministra obrany, přicházejí a odcházejí. Armáda zůstává. Jediné, komu skládáme účty, je naše vlast a vlajka, kterou nosíme na rameni. Nezapomínejme na to. Nikdo z nás nenosí uniformu, aby byl loajální komukoliv jinému než naší zemi. Pokud má někdo pocit, že je to jinak, neměl by tuto uniformu nosit.
Vše v armádě se odvíjí od funkčního systému velení a řízení, který my dneska musíme adaptovat na současné podmínky. Potřebujeme tři jasné stupně velení a řízení. Strategický, operační a taktický. Potřebujeme, aby strategický stupeň skutečně vytvářel strategie a nebylo to pouze operativní, jako je tomu dneska. Potřebujeme operační stupeň, který tuto funkční strategii převede do konkrétních pohybů vojska, a potřebujeme taktický stupeň, který pak ty úkoly plní. Potřebujeme skutečnou war-fighting strukturu, ne schéma proměny. A potřebujeme v konečném důsledku funkční jednotky. A v dlouhodobém horizontu si myslím, že se budeme bavit o funkční divizi, která existuje nejenom na papíře, ale je použitelná. A proto říkám, musíme mít funkční operační stupeň velení a řízení. Mluvíme o tom roky.
První leden 2027, neboli na konci příštího roku je termín pro podřízení sil pod Velitelství pro operace neboli pod operační stupeň velení a řízení. Není to přání. Ano, tenhle proces bolí. A ano, řada lidí na něm dře už dneska, ale to tempo je pořád nízké.
Strach z minulých reorganizací, častokrát přepočítání připravených, nás nesmí paralyzovat. Tahle změna je promyšlená a odsouhlasená už roky a odkládání už nedává žádný smysl. Co se týká budoucího válčení, musíme si připustit, že technologie se mění rychleji, než my dokážeme schválit powerpointovou prezentaci.
Je to prosté. Kdo sleduje Ukrajinu, vidí, že technologie mění bojiště každý měsíc. My plánujeme drony na rok 2027, ale v té době budou dnešní drony už muzejní kusy. To je jeden z mnoha případů. Akviziční proces a další pravidla nejsou problém armády a my je neumíme vyřešit. Nesmíme se tím ale mentálně svázat a intelektuálně podlehnout. A já mám bohužel pocit, že k tomu ovšem dochází. Někteří velitelé sami simulují ukrajinské bojiště a moderní bojiště, vytvářejí si v rámci svých možností všechny předpoklady k modernímu výcviku. Dělají to skvěle, viděl jsem to na vlastní oči. Vlastní iniciativa, rychlost, kreativita. Tohle mi dává obrovskou naději do budoucna. Ale na strategické úrovni, kde mají ty věci dopadnout, se to často vleče. Produkty se rodí tak dlouho, že než vzniknou, tak nejsou aktuální.
Koncepce se píše tak dlouho, že stihneme aktualizovat koncepci výstavby Armády České republiky dřív, než se dokončí koncepce nižšího řádu. To není kritika lidí, to je problém procesu a systému, ale také je to problém našeho vlastního přístupu k nastavení mysli. Tohle se prostě musí změnit. Dnes platí více než kdy jindy staré vojenské moudro, 70% řešení včas je lepší než stoprocentní řešení pozdě. A ještě jedna věc, kterou musím říct úplně otevřeně. Všechny vás celou dobu vyzývám k iniciativě a přitom vím, že iniciativa je i v resortu Ministerstva obrany často trestána nebo dokonce kriminalizována. Vím to a není mi to po chuti. Ale můžu vás ubezpečit, že za mého období nikdy žádná kriminalizace iniciativy nebyla, není a nebude. A když někdo něco zkusí, často stráví víc času k obhajování své odvahy než samotnou inovací. Já to dobře vím a udělám maximum pro to, abych dotyčného ochránil.
My jsme ale vojáci. Jsme placeni za odvahu, a ne jenom za to na bojišti. Nenechme se paralyzovat nečinností jiných. Armáda potřebuje experimentovat. Potřebuje rychle testovat technologie a musíme umět udělit výjimku, když to dává smysl. Dovolit chytré zkratky, když chrání životy. A co se týká modernizace naší armády, je potřeba říct, že ten posun je obrovský. Je to prostě objektivní. Máme obrovský posun v modernizaci naší armády. Ten systém je ale pořád pomalý na to, jak se vyvíjí svět, tak je pomalý.
Modernizace byla jedna z mých hlavních priorit, jedna z pěti prioritních oblastí, které jsem si dal. Ano, udělali jsme toho hodně. Mnohem víc, než by kdokoliv čekal před několika lety. I díky zásluze Ministerstva obrany a kolegům na Ministerstvu obrany a odvahy vlády. Ale zároveň platí, že systém jako celek jede pořád podle pravidel hlubokého míru. Stavební řízení a stavba u nás trvá minimálně šest let. Rekonstrukce budovy na Ruzyni deset let, možná víc, protože to nevím úplně z hlavy. Hlídací věže si často velitelé musí stavět po domácku, protože hrozby prostě nepočkají.
Koupit cokoliv je komplikované, zdlouhavé a nejisté. Neumíme pracovat s neověřenými a necertifikovanými věcmi, respektive když to děláme, jsme za to kriminalizováni. Nic z toho neodpovídá zpravodajským hodnocením budoucích výzev, jaké vidíme my i naši spojenci. Podívejme se třeba na Polsko.
Chtějí tanky, jdou to řešit, koupí je. Chtějí dělostřelectvo – je potřeba jít do Koreje, jdou do Koreje, pořídí to. Podobné případy bychom mohli najít a velmi inspirativní příklady v Nizozemsku, v Dánsku, ve Švédsku a na mnoha jiných místech. A my? Nezměnili jsme ani jeden systémový proces, a přitom lidé na modernizaci makají naplno.
Pravidla musí být čistá, ale nesmí znemožnit fungování. Armáda musí mít přímý kontakt s průmyslem bez zbytečných prostředníků, kteří do procesu nepřinášejí žádnou přidanou hodnotu a jenom ho brzdí. A já vás vyzývám znova opakovaně. Nebojte se toho. Vím, že tady máme historii, neblahých zkušeností, ale podle jasných pravidel transparentně, se nebojme rozvíjet spolupráci s průmyslem.
Když to shrnu, potřebujeme ty, kdo věci posouvají, ne ty, kdo je přihlížejí. Potřebujeme leadery změn, ne diváky změn. Řada velitelů odvádí vynikající práci a často nad rámec možností. Ale musím říct i tohle. Jsou velitelé, kteří adekvátně nepracují s tím nejcennějším, co máme - s lidmi. Častokrát se stává, že informace se nedostávají dolů. Já něco řeknu velitelům, ale tím to skončí. A tohle to prostě nejde. Tohle musíme změnit. Ve prospěch nás všech. A další věc, kterou chci podotknout, každý velitel je komunikátor, ne tiskový mluvčí, ne nějaký referent, velitel.
Komunikace je součást velitelského řemesla, protože lidé nevykonávají jenom rozkazy, oni se jimi řídí a ovlivňuje to jejich životy. Jenže problém je u nás. Armáda nemá funkční systém, jak velitele komunikaci učit, respektive nějaký má, ale není ideální. A jak v tom velitele podporovat a dát jim profesionální podporu? To musíme do budoucna taky změnit. Byla snaha to změnit, ale narazili jsme. To ale teďka není důležité. Důležité je, abychom si my vojáci uvědomovali, že tuhle mezeru máme a v rámci možností se s tím snažili něco dělat.
Co se týká personálu, což je to nejdůležitější, protože celá armáda je o lidech. Letos máme rekordní nábor, a to je skvělý. Ale realita je tvrdá. Máme sice rekordní nábor a je to díky lidem, kteří v tom jedou naplno. Mnoho lidí, ať už u nás v armádě nebo lidí z Ministerstva obrany. Ale pořád nám chybí téměř sedm tisíc vojáků. A to se bavíme o cílovém stavu před novou bezpečnostní realitou Evropy a novými cíli schopností v Severoatlantické alianci, ke kterým jsme se všichni zavázali. A hlavně nemáme dostatečnou zálohu ozbrojených sil České republiky. A je naprosto legitimní se ptát, jestli tento model ozbrojených sil, který dnes máme a který byl vytvořený v úplné jiné realitě světa, odpovídá realitě naší doby a bezpečnostní situaci v Evropě. Já si myslím, že nikoliv. Ale na politické úrovni zatím nebyla odvaha toto téma otevřít.
