Ztratí dolar své výsadní postavení mezi světovými měnami?

Komentář Lukáše Kovandy

Zatím o něj přichází spíše euro, plyne z dat Banky pro mezinárodní platby.

Rostoucí aktivita Číny na mezinárodní scéně, nedávná návštěva prezidenta Si Ťin-pchinga v Moskvě či naopak návštěva francouzského prezidenta Emmanuela Macrona v Číně, zintenzivňují debatu i přeskupování geopolitických sil. Tu podtrhuje i aktuální návštěva ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova v Brazílii. Ta pro změnu oživuje fenomén BRICS, tedy svého času rychle se rozvíjejících ekonomik Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky, které prý mohou představovat ekonomického vyzyvatele Západu a otřást globálním postavením amerického dolaru coby rezervní měny číslo jedna.

Přijde dolar o toto své postavení? V příštích desetiletích stěží. K žádné de-dolarizaci totiž nedochází. To spíše k de-eurizaci. Může z toho ovšem i tak těžit bitcoin a některé další kryptoměny.

Z šetření, které provádí basilejská Banka pro mezinárodní platby každé tři roky, plyne, že podíl dolaru na mezinárodních devizových obchodech se stále pohybuje kolem 90 % (viz graf níže). Je tudíž výše než třeba po celá 90. léta, která navíc pro USA z valné většiny představovala makroekonomicky daleko úspěšnější dekádu, než byly ty následující. Podíl čínské měny na globálních devizových obchodech sice roste, ale je stále titěrný, ani ne desetinový. Své postavení ve světě ovšem ztrácí euro. V polovině 90. letech měny zemí dnešní eurozóny měly podíl na globálních devizových transakcích takřka 50%. Nyní už je to jen 30 %.

Důvodem je to, že ač růstem zadlužení a „tiskem peněz“ sice dochází k znehodnocování dolaru, euro znehodnocuje ještě rychleji. Rychleji proto, že málokteré zemi eurozóny euro vlastně vyhovuje. Pro jižní křídlo je příliš silné, z hlediska třeba Německa zase příliš slabé, tedy slabší, než by byla marka. Německá exportní mašina tak trvale získává doping v podobě relativně slabé měny, což ovšem dlouhodobě podvazuje inovativnost největší evropské ekonomiky, takže klesá její konkurenceschopnost ve světě (například čínské automobilky už tuší slabost německého autoprůmyslu, pročež tam nyní podnikají mohutný vpád).

Přitom Německo do značné míry živí a financuje stále předluženější a již jen poměrně málo produktivní, demograficky přestárlé jižní křídlo eurozóny v čele s Itálií. To donekonečna nepůjde. Notabene když právě Německo ztrácí na globální konkurenceschopnosti, a to i v důsledku ambiciózních zelených politik EU a nejnověji odstřižením od poměrně levného ruského plynu a současně ideologicky motivovaným vypínáním jaderných elektráren.

Dokonce i podíl britské libry na mezinárodních devizových obchodech vykazuje vyšší stabilitu než podíl eura, a to navzdory brexitu.

Kdepak, sesazení dolaru ze světového devizového trůnu se nejspíše nedožijeme. Budeme ale zřejmě svědky dalšího úpadku eura. V příštích letech a desetiletích si sice dolar své postavení udrží, ale jeho znehodnocování může probíhat ještě rychleji než doposud, neboť s úpadkem eura prakticky nebude alternativy.

Proto může růst role kryptoměn v čele s bitcoinem, a to zejména coby uchovatele hodnoty. Je třeba ovšem počítat s tím, že právě proto bude „strážcům dolaru“, tedy hlavně vládě a centrální bance USA krypto – bitcoin zejména – stále větším trnem v oku.

Prodej budovy Hlavní pošty v pražské Jindřišské ulici by byl správným krokem

České poště může vynést miliardy. V současnosti mizí v této „černé díře“ desítky milionů korun ročně.

Na přetřes opět přichází otázka prodeje centrály České pošty v pražské Jindřišské ulici. Není to poprvé. Už třeba v roce 2019 jednala s Českou poštou o koupi lukrativní nemovitosti Praha. Vedení metropole totiž tehdy hledalo nové sídlo magistrátu, kam by přestěhovalo zhruba dva tisíce úředníků ze Škodova paláce.

Česká pošta se už tehdy chtěla objektu – případně jeho části – zbavit, neboť jeho provoz ji vyšel na 40 milionů korun ročně. Přitom jen zhruba ze třetiny byl objekt využit pro lidi a kanceláře, zbytek tvořily chodby, schodiště a další obtížně využitelné prostory. V současnosti se z důvodu růstu cen energií a rapidní obecné inflace roční náklady na provoz pohybují na úrovni ještě o desítky milionů korun vyšší než před čtyřmi lety.

V roce 2021 zase Česká pošta vložila část centrály do balíku zhruba stovky svých realit, které zamýšlela prodat. Slibovala si tehdy výnos více než jedné miliardy korun za prodej celého tohoto balíku. Pošta ovšem tehdy počítala s tím, že si nadále ponechá samotnou budovu Hlavní pošty, tedy ikonickou novorenesanční část rozsáhlého objektu směrem do Jindřišské ulice, jež disponuje odbavovací halou s prosklenou střechou. Zbavila by se naopak „schované“ administrativní části celku směrem do ulice Politických vězňů.

Prodej celého komplexu objektu vystavěného v 70. letech 19. století, tedy jak části do ulice Politických vězňů, tak do Jindřišské, by mohl podniku odhadem vynést 1,5 miliardy korun. Optimistické odhady hovoří dokonce o dvou miliardách korun. Poslední zásadní rekonstrukce Hlavní pošty v letech 1996 až 1999 vyšla na 682 milionů korun, což v dnešních cenách odpovídá zhruba právě 1,5 miliardy korun.

Prodej budovy by tak České poště umožnil víceméně „zalepit“ loňskou ztrátu, čítající 1,75 miliardy korun. Problém je ten, že výnos z prodeje objektu by byl jednorázový, takže pošta by se v dalších letech opět ponořila do ztráty, pokud nedojde k zásadní transformaci podniku a jeho zeštíhlení.

I tak je prodej pražské centrály podniku správným krokem. Pro stát je objekt do značné míry „černou dírou“, kde ročně mizí ročně vysoké desítky milionů korun daňových poplatníků. Je ovšem důležité, aby prodej tak lukrativního objektu, který je svým způsobem jedním ze symbolů metropole Prahy, proběhl zcela transparentně. Veřejnost by rozhodně neměla získat dojem, že si na prodeji objektu „přilepšují“ různí lobbisté či na politiky napojení podnikatelé nebo že prodej je pro podnik tak či onak nevýhodný. Vláda, resp. ministerstvo vnitra, pod nějž Česká pošta spadá, zase musí veřejnosti důsledně a citlivě vysvětlit, že prodej nevyhovující budovy je v jejím zájmu. (19.4.2023)