Bývají otravní, někdy odporní a baží po krvi, tekutině plné bílkovin, energie a živin. Krvesaví tvorové nás děsí a fascinují zároveň. Ať už pijavice, jež si oblíbila středověká medicína jako prostředek pro pouštění žilou, anebo tzv. hematofágní hmyz, který stojí za nejhrozivějšími nemocemi, co kdy svět poznal. Jak tito „non-human“ aktéři ovlivnili medicínu a jak ke své démonické pověsti přišli vlci, nám v A / Magazínu vysvětlila Zuzana Vařáková z Historického ústavu AV ČR.
Je brzy ráno, nad venkovským rybníkem se vznáší chumel chladné mlhy. K vodě už se ale blíží několik mladých žen. V rukou drží hliněný hrnec s vlhkým mechem. Přišly lovit. Nemají však sítě ani pruty, jejich jedinými nástroji jsou vlastní těla sloužící jako návnada.
Vykasají si sukně, vyhrnou rukávy a bosé vstupují do kalné studené vody. Nedbají na to, že se jim nohy noří do mazlavého bahna. Pomalou chůzí čeří hladinu a jemně do ní plácají dlaněmi. Nic dalšího není potřeba, o zbytek se postará teplo jejich kůže a pod ní pulzující krev. Past na pijavky je nalíčena.
Po chvíli ze svých úkrytů vyplouvají malí tmaví vlnící se tvorové a lačně se přisávají. Jakmile mají sběračky pocit, že „chytily“ dostatek zvířat, vystoupí z vody na břeh, jemným kroucením je odtrhnou a vloží do připravených nádob, načež jdou na druhou rundu. Takhle pokračují, dokud nejsou s úlovkem spokojené.
Denně posbírají stovky pijavek, které pak prodávají lékárníkům či překupníkům za pouhé drobné. Řemeslo je málo výdělečné a přináší také spoustu rizik – platí se za něj věčně krvácejícíma nohama, vředy a infekcemi v místech ran a mnohdy i chronickou anémií. Jenže poptávka po pijavicích je v 19. století vysoká.
Žena přikládající si pijavky lékařské. Ilustrace z Historia medica, 1639
Tři řady ostrých zubů
„Ačkoli je tato technika známá už ze starého Egypta, největší boom zažívala zhruba před dvěma sty lety. Hlavně ve Francii se používaly miliony pijavek,“ potvrzuje Zuzana Vařáková z Historického ústavu AV ČR, „enormní vlnu zájmu o malého kroužkovce vzbudil pařížský lékař François-Joseph-Victor Broussais, podle něhož všechny nemoci vznikaly zánětem v trávicím traktu a léčba vyžadovala intenzivní přikládání pijavic sajících krev.“ Oblíbil si je natolik, že jich pacientům běžně aplikoval desítky, někdy dokonce až devadesát kousků. Není divu, že při takové spotřebě Evropa pijavku lékařskou už na konci 19. století téměř vyhubila.
„Kdož pak by ještě nebyl viděl pijavici, pěkné to zvířátko, které jak na svobodě tak i v zajetí čilým svým pohybem, lehoučkým a rychlým plováním, přisáváním a brzkým opět se spouštěním oko naše na se obrací,“ popsal ji v roce 1854 lékař Jaroslav Šafařík. Dnes je kdysi vyhledávaný vodní „slimák“ na seznamu ohrožených živočichů. Dorůstá délky až 17 centimetrů a jeho potravu tvoří výlučně krev. Nejen ta lidská, nejčastěji cizopasí na obojživelnících nebo savcích, kteří se zatoulají do vody.
K sání mu slouží tři čelisti opatřené ostrými chitinovými zoubky, jimiž narušuje pokožku hostitele. Výsledný chirurgicky přesný řez do hloubky 1,5 milimetru má typický tvar obráceného písmene Y. Pijavka současně do rány vpouští desítky látek, které fungují jako analgetika či zabraňují srážení krve.
Zuzana Vařáková z Historického ústavu AV ČR
Proč lidé po tisíce let dobrovolně nechávali parazity, aby se pásli na jejich tělech? Odpověď hledejme u Hippokrata. „Věřil, že v lidském těle proudí čtyři šťávy: krev, žluč, černá žluč a hlen, přičemž každý člověk má svou přirozenou kombinaci,“ připomíná teorii starořeckého učence považovaného za otce lékařských věd Zuzana Vařáková.
Z nerovnováhy šťáv pak pramenily veškeré zdravotní neduhy a nemoci. Třeba přebytek krve údajně způsoboval horečnaté stavy. Od toho už byl jen krok k pouštění žilou. Léčilo se tak všechno – od bolesti hlavy přes epilepsii až po neštovice, do žil se řezalo i preventivně z očistných důvodů.
Krev se obvykle odebírala z předloktí nebo krku pomocí speciálního nástroje s pevnou čepelí, případně škrábáním do kůže a následným baňkováním, což byly metody poměrně bolestivé a náchylné k infekcím. A tak ke slovu přišly pijavky se svými slinami, v nichž se skrýval malý farmakologický zázrak, jak říká historička: „Jejich kousnutí si člověk ani nemusel všimnout a samy se po vypití zhruba deseti mililitrů pustily.“
Pijavky v moderní medicíně
Hirudoterapie zažívá od konce 20. století velký boom, a to zejména v USA. V Česku se metoda zatím pohybuje v právním vakuu a řadí se k alternativním přístupům. Zdaleka nejvíce se pijavky lékařské využívají v plastické a rekonstrukční chirurgii při obnově tkání. Zabraňují hromadění krve v žilách, které by mohlo způsobit odumření přišitého štěpu. Aplikují se přímo na ránu, kde jejich sliny zvyšují průtok krve, chrání místo před infekcí a zároveň tlumí bolest. Nemocniční pijavky pocházejí výhradně ze sterilních chovných farem a v chirurgii fungují jako „jednorázový bionástroj“ – po dokončeni zákroku se z bezpečnostních důvodů usmrtí, aby se zabránilo přenosu infekce mezi pacienty.
Na chvostu všech řemesel
Obrat v medicíně předznamenal tourský koncil v roce 1163. Církev tehdy důrazně vyjádřila své stanovisko k nakládání s krví a přesunula všechny operační výkony dosud prováděné mnichy na bradýře a lazebníky. Mimochodem, dnešní sloupky před holičstvím s šikmými červenými, bílými a modrými pruhy jsou pozůstatkem středověkých vývěsních cedulí – tehdy zákazníkovi naznačovaly, jaké úkony se uvnitř lazebny dělají: pouštění žilou, trhání zubů či amputace končetin a holení vousů.
„Ve středověku byl velký rozdíl mezi osobou, která prováděla chirurgické úkony, a lékařem. Šlo o dvě naprosto odlišné profese,“ upozorňuje vědkyně. Zatímco univerzitně vzdělaní lékaři byli tehdejší podobou Hippokratovy přísahy vázáni pouze k neinvazivním metodám, a jejich léčba tedy spočívala hlavně v diagnostice a režimových či dietních opatřeních, chirurgie jako taková se vnímala coby podřadná a od 14. století se soustředila do rukou speciálního cechu.
Ke zraněním i nemocem s vnějšími projevy, jako byly všelijaké boule a vředy, se obvykle přivolával níže postavený odborník. Mělo to i své praktické důvody – lékařů bylo poskrovnu, univerzitní studium totiž zabralo spoustu času, adept nejdřív musel projít artistickou fakultou a pak vyššími stupni vzdělání, kdežto bradýř či ranhojič, jak se mu později také říkalo, byl dostupný i v menších osadách a městech. A velmi dobře to uměl s ostrými nástroji.
Grafika Abrahama Zeemana z roku 1731 znázorňuje dílnu amsterodamského cechu chirurgů, kde jsou pacienti ošetřováni nejrůznějšími způsoby a v pozadí se odehrává lekce anatomie.
K postupnému propojování profesí docházelo až během renesance v souvislosti s vědeckou revolucí. Tehdy zavládla touha revidovat do té doby nepříliš zpochybňované antické autority a lépe pochopit anatomii lidského těla, protože dosud se pitvy kvůli církevním zákazům dělaly jen zřídka.
Proměna byla razantní. „Italské i německé univerzity zavedly anatomická divadla. Ve velké posluchárně stál uprostřed stůl, na něm se pitvalo tělo a některý z profesorů postup komentoval,“ líčí Zuzana Vařáková. Nejlepší místa byla rezervována pro VIP osob nosti a další univerzitní profesory. Za nimi usedli lékaři, medici, chirurgové a lazebníci. Zbylé židle pak mohl zabrat kdokoli, kdo zaplatil vstupné. Otevírání lidského těla se stalo vyhledávanou kratochvílí pro široké publikum.
V 16. století byla pitva fenoménem a doktoři žízniví po nových vědomostech dokonce pitvali těla svých kolegů. Jak vědkyně poznamenává, zkrátka poskytli své tělo vědě: „Často si psali v dopisech, jaké zdravotní neduhy je trápí, a když jeden umřel, ostatní měli unikátní možnost prozkoumat příčinu nemoci na vlastní oči.“
Anatomické divadlo v italské Bologni ze 17. století. Uprostřed stojí bílý stůl, na kterém probíhala pitva.
Pohromu přinesl hmyz
Až pitva také definitivně pomohla odhalit původce choroby, jež ve velkém kosila lidstvo ve středověku – mor. Způsobuje ji bakterie Yersinia pestis, pojmenovaná po francouzsko-švýcarském lékaři Alexandru Yersinovi, který ji objevil za pomoci mikroskopu v roce 1894 uprostřed rozmachu rodící se bakteriologie.
Za rozšířením onemocnění, jež v několika obrovských vlnách zdecimovalo celosvětovou populaci až o třetinu, stojí dvojice zvířat: blecha a krysa. Hlodavec je přírodním rezervoárem pro bakterii a po jeho krvi zase lačnili drobní skákaví parazité. Jenže jakmile se Yersinia v útrobách blechy namnožila, ucpala jí jícen a způsobila, že přenašečka cítila extrémní hlad. Neváhala proto skočit na další oběť v dosahu – na člověka. Při sání jeho krve proudily bakterie přímo do rány.
Dál byl už průběh docela rychlý, v řádu několika dní nemocný umřel, mezitím ale stihl nakazit další osoby, protože jakmile se bakterie dostala do plic, šířila se i kapénkovou cestou.
Blecha je tak dalším příkladem obligatorního hematofága, živočicha, který se živí výlučně krví. Evoluce ji k tomu náležitě vybavila: trojice bodavých stiletů tvoří současně i kanálek pro nasávání tekutiny a její sliny obsahují biologicky aktivní látky umožňující úspěšné krmení. Nápomocné jsou i silné zadní končetiny, díky nimž blecha dokáže vyskočit do dálky až 30 centimetrů, tedy šestisetnásobku délky svého těla. Dnes se již ví, že její předchůdkyně sály krev i jurským opeřeným dinosaurům před 165 miliony let.
Létající krvesajci
Jako jediní zástupci savců se krví živí tři druhy netopýrů, tzv. upíři. Všichni jsou obyvateli tropů Střední a Jižní Ameriky. Jejich řezáky a špičáky připomínají ostré nožíky, kterými prokousnou kůži svého hostitele (většinou ptáků, jeden druh nepohrdne ani savčí krví) a vytékající tekutinu pak slízávají. Aby během krmení netuhla, jejich sliny obsahují účinný antikoagulační enzym příznačně pojmenovaný drakulin. Stojí ale jihoameričtí netopýři za vznikem legend o revenantech – nemrtvých lidech –, které se tradují především ve východoevropské mytologii? Inspirace jde překvapivě opačným směrem. Evropské lidové pověsti daly jméno nově popsaným jihoamerickým tvorům v 18. století a literatura následně tuto biologickou realitu zpětně zabudovala do moderního upírského kánonu.
Tři morové rány
Člověku ovšem připravily krušné chvilky až v 6. století v době vlády římského císaře Justiniána. „I předtím se lidé setkávali s epidemiemi nemocí, které nazývali morem, ale o pravý mor, způsobený bakterií Yersinia pestis, se hovoří až v souvislosti s tím justiniánským,“ uvádí na pravou míru Zuzana Vařáková. Středověké obyvatelstvo chorobu vnímalo v širším významu jako „mření“, umírání a její původ hledalo spíše na nebesích než v ulicích plných krys – epidemie pro ně představovala metlu boží za hříchy, které páchalo.
Po roce 750 se morové vlny utišily, aby s nečekanou razancí udeřily o šest století později. „… dospěla léta čísla tisíc tři sta čtyřicet osm, když do vynikajícího města Florencie, krásnějšího nad všecka ostatní města italská, přišel vražedný mor, seslaný na smrtelníky buď vlivem nebeských těles, nebo ze spravedlivého božího hněvu, abychom se napravili,“ popisuje v úvodu Dekameronu italský básník Giovanni Boccaccio, skrývající se před chorobou na venkově.
Do historie se tato několikrát navrátivší celosvětová pandemie zapsala jako černá smrt. Expresivní pojmenování odráží fakt, že na kůži postižených se tvořily tmavé podlitiny a hlízy plné hnisu, nezřídka se vyvíjela akrální sněť, kdy tkáň v okrajových částech těla odumřela a prsty na rukou či nohou, nos nebo uši zčernaly. „Černá“ byla také děsivá prognóza onemocnění a celospolečenské dopady.
Z přístavních oblastí se nemoc rozšířila do vnitrozemí Evropy neuvěřitelnou rychlostí a během pouhých pěti let vyhubila desítky milionů obyvatel, tehdejší papež Kliment VI. nechal oběti spočítat, bylo jich údajně 23 840 000, současné výzkumy se však přiklánějí k číslu až dvojnásobnému.
Blecha je k sání krve vybavena trojicí bodavých stiletů a kanálkem pro nasávání tekutiny.
Do českých zemí se nákaza dostala později, nicméně cyklicky pustošila celá území. „Epidemie nebyla homogenně rozprostřená, některé vesnice naprosto vyhladila, zůstaly úplně bez lidí, o kus dál ale o moru vůbec nevěděli,“ vysvětluje historička, „bakterie totiž potřebuje svůj rezervoár lidí a hlodavců a také čilou komunikaci mezi skupinami, aby byla schopna se šířit.“ Poslední úředně potvrzená oběť moru u nás zemřela roku 1716.
Světem v 19. století otřásla ještě třetí obrovská morová rána, koncentrovaná hlavně do Asie, ale pak velké pandemie vymizely. Dílem díky lepší hygieně, částečně vlivem úbytku krys a jako další důvod se uvádí také imunizace obyvatel.
Za vše může vzduch
Holínky dosahující až ke tříslům, kožené rukavice a hůlka, dlouhý povoskovaný plášť, který u krku přechází v masku se zobákem naplněným silně aromatickými bylinami nebo houbami s octem. Oblek protimorového lékaře – schnabel doktora – vypadal z dnešního pohledu poněkud směšně, odpovídal ovšem tehdejší představě o původu moru – ze zkaženého vzduchu – a měl chránit svého nositele před infekcí.
„Ironií je, že oblek skutečně pomáhal, blecha se přes něj ke kůži nedostala,“ podotýká Zuzana Vařáková, „lékař se nakažených většinou dotýkal jen holí. Naopak kněží dávající poslední pomazání nebo chirurgové, kteří pacientům pouštěli žilou či odstraňovali vředy, na tom byli hůř a umírali častěji než schnabel doktoři.“
„Nejen panovníci, bitvy a politika formují dějiny. Na pozadí jsou neustále přítomné nemoci, zvířata i rostliny – tedy mimolidští aktéři,“ říká historička.
Teorie miasmat neboli škodlivých výparů má kořeny už ve starověku. Hnilobný vzduch údajně mohl i za rozvoj malárie, další choroby ve skutečnosti přenášené krvesavým živočichem – komárem. Líhne se v bažinách, mělkých zapáchajících vodách, proto si lidé horečnatou nemoc dali do souvislosti právě s nimi a pojmenovali ji doslova „špatný vzduch“ (mal aria).
Pravým původcem je rod jednobuněčných prvoků Plasmodium, v hostiteli napadá játra a červené krvinky, v nichž se masivně množí a zapříčiňuje jejich rozpad, tedy i těžkou chudokrevnost. Podle toho, který druh prvoka v těle nemocného koluje, se v pravidelném intervalu vracejí silné horečky, takže se jim dobově říkalo třídenní, čtyřdenní a podobně.
V Itálii byla malárie obrovským problémem, dokonce se uvádí jako jeden z důvodů, proč v 5. století padla Římská říše. Ostatně za jedno z center nákazy dlouhá staletí platil Řím, dokud nenechal diktátor Benito Mussolini před druhou světovou válkou vysušit blízké Pontinské bažiny. „Podobné příběhy dobře ilustrují, že dějiny lidstva neformují jen panovníci, bitvy a politika. Na pozadí jsou neustále přítomné nemoci, zvířata i rostliny – tedy mimolidští, non-human aktéři,“ zdůrazňuje Zuzana Vařáková.
Ačkoli se v tuzemských přírodních podmínkách dnes malárie už nevyskytuje, v tropických částech světa je stálou hrozbou a s klimatickou změnou se může do Evropy navrátit.
Proč je tak láká?
Krev pro krvesavá zvířata, tzv. hematofágy, představuje mimořádně bohatý, stravitelný a koncentrovaný zdroj bílkovin, energie a živin, který je navíc v tělech okolních obratlovců neustále k dispozici. Pro malé živočichy znamená jedno nasátí obrovský přísun živin v poměru k jejich tělesné hmotnosti — například klíště dokáže zvětšit svůj objem až stonásobně. Mnoho druhů hmyzu ovšem nepije krev z hladu, ale kvůli rozmnožovaní. U komárů nebo ovádů ji sají výhradně samičky. Proteiny a aminokyseliny obsažené v krvi jsou totiž nezbytné pro správný vývoj jejich vajíček.
Tvorové se vztekem v očích
Lidé si v hluboké minulosti opravdu nespojovali, že nějaká nemoc pochází od zvířete, natož pak od hmyzu, jenž byl v očích středověkého člověka příliš nicotný. Existovala jediná výjimka a tou byla vzteklina, protože u ní panovala celkem jasná korelace mezi projevy a kousnutím. Zde byl tedy za viníka jasně označen pes, potažmo vlk, který psa nakazil. Stávalo se to nezřídka, psi totiž hlídali stáda dobytka, na něž měli vlci spadeno.
Lesní šelma vůbec získala negativní pověst. Postupně se stala symbolem krvelačnosti, nenasytnosti, lstivosti, bezohlednosti, či dokonce smrtelného hříchu obžerství. „Například ve staroanglické poezii patří vlk mezi ‚beasts of battle‘, zvířata stahující se na bojiště a požírající padlé. Ve středověkých encyklopediích se rovněž šířila teorie, že vlk si na lidské maso navykne a pak je ještě nebezpečnější,“ říká vědkyně, jež se v oddělení dějin středověku Historického ústavu AV ČR zaměřuje právě na dějiny vztahu vlků a lidstva.
O domnělé démoničnosti tvora svědčí i jeho role v pohádkách, bajkách a bájích. Vždyť kdo nezná vlka ohrožujícího kůzlátka, prasátka nebo babičku s Karkulkou. Pozoruhodné je, že spíše než charakteristické vytí se do kronik dostal jeho pohled. Dobové zkazky vyprávějí, že když se člověk střetne se šelmou tváří v tvář, přijde o hlas, což může vycházet z reálných základů: nejeden by při takovém setkání šokem „zamrzl“. Naštěstí středověké příručky poskytly radu – stačilo, aby se dotyčný opřel o kámen, který symbolizuje Krista a víru, což vlka zažene, a hlas se navrátí.
Vlk se do české přírody pomalu navrací. Stále vůči němu přetrvává zarytá nedůvěra, byť už jej nevnímáme jako konkurenci a „škodnou“.
Napraví si reputaci?
V případě kousnutí léčba tak snadná nebyla. V 16. století se praktikovalo vypálení rány ohněm, stále se ale používaly i magické formule typu „Yron, tyron, kyron, kyrion, kafron, kafraon, strepo“, které se napsaly na papírek, vložily do pečiva a spolu s ním pozřely.
Na vzteklinu se nazíralo jako na nečistou nemoc a dle některých teorií stála u zrodu nadpřirozené bytosti: vlkodlaka, případně vampíra. „Typickým příznakem choroby je strach z vody, nemocný není schopen se napít, i když má žízeň. Zároveň je světloplachý, citlivý na pachy, nevoní mu třeba česnek. Je agresivní, trpí nespavostí,“ vypočítává Zuzana Vařáková. K dalším projevům patřila dlouho trvající erekce, což pro středověkou společnost představovalo naprosté tabu. Vzteklina se proto neléčila, ale vymítala.
Samozřejmě marně. Na Lyssavirus rabies způsobující vzteklinu se při tehdejších znalostech nedalo vyzrát. Obtížně se s ní bojuje i dnes, je ve většině případů smrtelná, a to jak u zvířat, tak u lidí. Žádná účinná léčba neexistuje, jediným řešením je preventivní očkování psů a divokých lišek. Obrovská vakcinační kampaň v roce 1989 se v tuzemsku vydařila a od roku 2004 se Česko oficiálně považuje za zemi bez nákazy, ovšem za hranicemi – na Slovensku či v Polsku – a především dál směrem k Balkánu je situace jiná.
Na jednu stranu se vlk pomalu rehabilituje, možná i díky oblibě severské mytologie. Lidé si také začínají všímat neuvěřitelné rodinné soudržnosti uvnitř smeček a mateřské oddanosti. Na druhou stranu v nás vůči vrcholovému predátorovi, který se do české krajiny opět navrací, přetrvává zarytá nedůvěra, byť ho už v 21. století nevnímáme jako konkurenci. Jedno je ovšem jisté, na rozdíl od komárů, blech nebo pijavek není vlk cizopasník, který by z oběti přímo sál živoucí tekutinu, ale architekt lesa udržující přirozenou rovnováhu, a krev nám tak pije jen obrazně.
Mgr. Zuzana Vařáková
Historický ústav AV ČR
Miluje zvířata a dějiny, a tak obojí spojila v jedno a ve svém výzkumu se věnuje tzv. animal studies, tedy pohledu na minulost skrz zvířecí aktéry, což je aktuální trend v historických vědách. Zabývá se hlavně užitkovými zvířaty ve středověku a také vlkem coby obávaným predátorem v tehdejší společnosti. Vystudovala české dějiny a anglistiku a amerikanistiku na Filozofické fakultě UK, od roku 2022 je doktorandkou na Přírodovědecké fakultě UK a zároveň působí v oddělení dějin středověku Historického ústavu AV ČR.
Článek vyšel pod názvem Zvířata, co (nám) pijí krev v A / Magazínu 3/2026. (26.10.2026)
