Chrápání
Slovem tím zove se dýchání ústy za spánku, provázené hlučným pohybem měkkého patra. Zjev ten je mnohdy zcela bezvýznamný u lidí jinak zdravých, leží-li ve spánku na zádech, při čemž ochabnutím svalů zvedajících dolní čelisti pak žvýkačů se ústa otvírají a proudem vzduchovým jimi prostupujícím nastává hlučné chvění měkkého patra při vdechu i při výdechu. U lidí takových chrápání ihned přestává, lehnou-li si na příklad na bok. Jindy však a to velmi často je chrápání známkou neprostupnosti hlavně nosu a nosohltanu a zasluhuje proto zvláštní pozornosti.
K nejčastějším příčinám neprostupnosti nosní náleží rýma prudká i počasná. Okolnost ta, jak by se na první pohled zdálo, nemá valné důležitosti, leč přihlédneme-li k věci blíže, seznáme pravý opak, zejména trvá-li stav takový delší dobu. Za spánku totiž následkem vodorovné polohy těla a většího přítoku krve k hlavě nastává překrvení a zduření sliznice nosní, chorobným pochodem dráždivější, v dutině nosní mimo to nahromadí se hled, s výsledkem jest ucpání nosu. Člověk takto nemocný spí s otevřenými ústy, chrápe, mívá děsivé sny, těžký dech a tlak na prsou a často probouzí se ze spánku s pocitem hrůzy ve hrudi, se suchem v krku, s okoralým jazykem a protivnou chutí v ústech. Stav ten opakuje se i několikráte za noc a proto lidé takoví bávají se usnouti, stávají se nevyspalými, za dne pak malátnými, až posléze i nervstvo jejich bývá otřeseno. Z dalších častějších příčin chrápání hlavně u dětí se vyskytujícího jsou tzv. adenoidní vegetace tkáň to nosohltan vyplňující. Mimo to je celá řada jiných chorob nosu i nosohltanu, kde dýchání touto cestou je porušeno, nač chrápání ve spánku poukazuje. Předpověď i léčení závislé je na příčině základní, léčení pak samo přísluší pouze lékaři.
Chrapot
Tím slovem označuje se změna hlasu spůsobená tím, že jiné vedlejší zvuky spoluznějí. Stupeň jeho je různý; počíná lehkým obestřením hlasu, které někdy jenom cvičné ucho postřehne, a končí úplným bezhlasím (aphonie), při němž vůbec ani k vytváření tonů nedochází. Příčina chrapotu bývá různá a spočívá v okolnosti, že štěrbina hlasová se náležitě neuzavírá, nebo že vazy hlasové se správně nenapínají, že chvění vazů hlasových je nějakým způsobem pozměněno nebo porušeno atd. Tak již překrvení vazů hlasových nebo pokrytí jich hlenem jistý stupeň chrapotu může vyvolati, což tím snáze se přihází, vznikne-li současně ochrnutí některého svalu, zvláště svěračů hrtanových, což např. u katarů hrtanových je zjev zcela obyčejný. Z poruch těžších jsou to vředy a rozpad jednotlivých částí sliznice i hlubších částí hrtanu, kteroužto vlastností je hlavně tuberkulosa smutně proslulá; dále jsou to zhoubné novotvary (rakovina), tvořící jednak nádorovité útvary jednak rozpadem tkáně novotvarové vředy. A celá řada jiných příčin lehčí i těžší stupeň chrapotu zaviniti může, např. cizí těleso v hrtanu uvázlé, otok a zduření jednotlivých částí hrtanu, zvláště pak jeho zadní stěny; nehybnost skloubení mezi chrustavkami, zduření nepravých vazů hlasových, vychlípení sliznice ze záhybů Morgagniho atd. Jako zvláštní zjev zaznamenati ještě sluší tzv. difthonii, dvojhlasnost, tj. souznění některého vyššího tonu, vyskytující se u menších nádorků na přední části vazů hlasových. Vysvětuje se pak zjev ten tím způsobem, že při vytváření zvuku protější vaz hlasový rozdělen je nádorkem ve dvě části, v různé výšce ton vytvářející. Z vylíčeného patrno, že chrapot i svou tíží i předpovědí řídí se dle své příčiny. Že pak léčení jeho spadá v obor působnosti lékařské, je samozřejmo. Aby se chrapot předešel, sluší tu klásti váhu na hygienu cest dýchacích a hrtanu zvlášť.