.jpg?s3=1)
Nelze říci, že by česká mládež měla nedostatek ovoce. Po celý rok rodí naše vlast různé sladké plody, k tomu levnou dopravou přistupuje hojnost jižního ovoce. K méně známému ovoci – ba mohu říci u nás úplně neznámému, aspoň mládeži – náleží granátové jablko.
Čtenář slyše to jméno představí si asi jablko s kyprou sladkou dření, do něhož zdravé zuby s chutí se zaryjí. A vedle toho představí si jablko granátové.
Představě té však jen do jisté míry odpovídá skutečnost. Granátové jablko má ovšem tvar našeho jablka a barva jeho je temně rudá; jako u jablka rozlévá se po tváři tohoto jižního plodu záplava sytého ruměnce, takže české jméno pro ten jižní plod jest velmi vhodné. Ale kdo by se zakousl s chutí do ovoce chtěje ssáti šťávu z nitra, velmi bude sklamán. Pěkný povrch je hrubá, trpká kůže, v něm pak ukrývá se jako v pouzdře nějakém hojně jader, a teprve tato jádra jsou jedlá. Ale ani těch celých nelze požívati. Chovajíť dosti velké pecky, tvrdé jako kámen, obalené ne příliš silnou vrstvou dřeni nakyslé. Když se odhodí pouzdro a tyto pecky, nezbude toho v granátovém jablku příliš mnoho k snědku. Naše jablko nebo hruška se svou hojnou dření šťavnatou a kyprou, je mnohem vděčnější pro mlsný jazýček, než-li toto jižní ovoce. Přes to je to plod tak zajímavý, že zasluhuje bližší pozornosti, zvláště proto, že je tak vzácný u nás a že je velmi užitečný. Kořen dává účinný lék, koruna rudé květy podobné bohatému karafiátu a hodně stínu poutníku hledajícímu útulek před žárným jižním sluncem, i s dostatek osvěžujícího ovoce.
Rostlina tato zove se česky též marhan, což povstalo z latinského poma granata. Má slavnou minulost, o níž tu něco povíme.
V kamenitých krajích Persie a Kurdistanu, Afganistanu a Beludžistanu roste marhan divoce. Jižně od Kaspického moře viděli cestovatelé celé lesy tohoto stromu; také na jižním svahu Kavkazu zdá se býti domorodým. Jednak pěstováním, jednak semeny, roznešenými ptactvem, rozšířil se strom ten na západ do Malé Asie, po Řecku, vůbec při moři Středozemním, pak v severní Africe a na ostrově Madeiře. Také v Číně se pěstuje. Půldruhého sta let před narozením Krista přivezl granátová jablka ze Samarkandu do Číny Šang Kien.
Podle bájesloví řeckého zasadila první marhan na ostrově Kypru sama bohyně krásy Afrodite, ze kteréžto báje lze souditi, že na tom ostrově nebyl dříve znám. Již za dob Homérových bylo Řekům povědomo to ovoce.
V řecké básni opěvající dobrodružství trojského hrdiny Odyssea je dvakráte řeč o granátovém jablku. Staří Řekové nazývali granátová jablka rhodia nebo rhoa, také sidai: z toho povstalo nynější albánské jméno pro plod ten (sege).
Také u starých Římanů při náboženských slavnostech byl strom ten vážen. Že odhání červy s těla, věděl již Cato. Podle latinského učence Plinia přicházela nejkrásnější granátová jablka z Karthaga. Z toho povstalo jméno Malum Punicum (jablko punské, protože národ, obývající Karthago a okolí, nazýval se Punové). Podle toho nazývají je dnešní přírodopisci Punica granatum. Druhé jméno pochází nejspíše od granum, latinského slova zrno, protože plod obsahuje mnoho jader. Karthagincům přivezli asi ovoce to Foiničané, čilý obchodní národ starověký, načež byl strom i v Karthagině pěstován.
Odrůdy tohoto stromu (listy a květy) nalezeny zkamenělé ve Francii. Je tedy strom ten starší, nežli člověk posledního útvaru zemského. Jazykozpytci, rostlinopisci a dějepisci shodli se v tom mínění, že původní vlastí stromu toho je Persie. Odtud v dobách pravěkých rozšířil se na západ a na východ.
Zajímavé stopy po tomto ovoci zbyly ze starého Egypta. Na plánech zahrad a letohrádků, které se zachovaly ze starého Egypta, jsou vykresleny plody ty tak trefně, že ani dnes nemůžeme býti v pochybnostech o tom, že vyznamenávaly toto ovoce.
Ovoce tehdáž požíváno buďto syrové, nebo rozmačkané a vařené. Také v hrobech těch dob nalezeno mnoho granátových jablek. V staroegyptském museu berlínském zachováno několik takových jablek. Na jednom zřejmě otisknuty jsou dvě řady zubů. Podnes Fellahové v Egyptě otvírají ovoce zuby.
Květy marhanu nalezeny r. 1884 v hrobce u Schech-Abd-el-Luarnabu, pocházející z XX.-XXVI. dynastie egyptských panovníků.
Podnes převládá marhan v egyptských parcích a zahradách.
Že u starých Řeků a Římanů bylo ovoce to známo, poznamenali jsme již výše.
Slavný dějepisec a cestovatel starého Řecka, Herodot, znal dobře granátová jablka. Starý lékař Hippokrates mluví o tom stromě jako o zdroji léčiv.
Kdy do Itálie přišel strom ten, neví se. Střední Itálie byla proň příliš studená. Za barbarských dob středověku mizejí o něm zprávy. Pak se zase objevuje, ale ve sklenících chladnějších krajů jako myrta. V létě na čerstvém vzduchu se ponechává, na zimu do skleníku se staví. Ovoce tu nedává, ale kvete často plným květem.
Už starým Řekům sloužil za lék. Jádra sladká dle Dioskorida jsou prý žaludku prospěšnější nežli kyselá. I květy a slupky plodu sloužily tehda v lékařství. Z toho všeho zbyla dnešnímu lékařství jen účinná kůra.
Ze svých cest po jihu, z Kavkazu a z pobřeží Černého moře, pak i z Itálie pamatuji na toto ovoce v krajích těch velmi běžné. Jádra, jež po víně chutnají, mnoho obliby nedošla ani u mne, ani u mých přátel. Snad jsme neměli štěstí s tím ovocem, že dostalo se nám vždy plodů kyselých, ano velmi kyselých. Ještě dnes při vzpomínce sbíhají se sliny na jazyku, jako když člověk vzpomene na citron. Ale jsou prý i jádra velmi sladká a praví se, že i jádra bez pecek v některých odrůdách přicházejí. Z jader připravuje se chladný nápoj, velmi běžný na východě, zvaný šerbet. Šťáva se vytlačí do oslazené vody. Dříve se voda oslazovala medem, nyní cukrem.
Je známo více odrůd. Jedna tvoří nízké křoviny, jiná má místo rudých, bílé květy, jiná zase žlutavé. Některé keře mají trny. Strom dosahuje výše až 5-8 metrů. Málem bych byl kdysi u Jalty na Krymu přelezl přes plot na strom, při kraji zahrady vzrostlý – jen proto, abych se mohl z blízka podívati na ten zázrak. Je to ovoce vskutku lákavé. Ale stačí ho jednou ochutnati, zvláště když člověk padne na kus hodně kyselý. A přece příjemně chladí v tom jižním žáru. Člověku se zdá, jakoby příroda, milostná, když hosta kraje toho zmučí nesnesitelným vedrem, v náhradu poskytovala mu ovoce, které činí horko snesitelnějším.
Naše švestka, naše míšenské nebo panenské jablko, naše hrušky a jak se zovou všecky ty sladké a navinulé plody našeho domova, vždy obstojí před soudcem, vedle granátového jablka.
Bližší zmínky zasluhuje kůra, známý to lék proti tasemnici. Podává se odvar kůry. V některých zemích je předepsána kůra kořenu marhanového. Jsou to úlomky žlábkovité, na zevní ploše hrbolky a podélnými vráskami pokryté. Zpravidla bývá to však kůra větviček a kmenu, jež do obchodu přichází. Bývá bělavá, často stříbrného lesku.
Kůra tato je chuti svíravé od hojného množství třísloviny v ní obsažené. Dále obsahuje škrob, šťavelan vápenatý a mannit. Dále isolovány z kůry čtyry alkaloidy pelletierin, isopelletierin, methylpelletierin a pseudopellerin. Účinné jsou (tj. tasemnice vyhánějí) pouze první dva. Jsou jedovaté a staly se s nimi už některé nehody (otravay). I kůra sama není zcela neškodna, ačkoli už staří lékaři bez obavy ji podávali (také jiné části stromu, květy, semena atd.).
Odvar béře se z rána na lačný žaludek ve 3 porcích (vždy za půl hodiny jednu). Aby lék tím spíše účinkoval, má se nemocný den před tím postiti a vzíti projímadlo. Asi za 3 hodiny po dávce této odejde hlíst, obyčejně s hlavičkou, sbalený do klubíčka. Neodchází-li dlouho, podá se zase projímadlo (ricinový olej).
Netroufáme si raditi, aby někdo léčení takové prováděl bez lékaře. Stalyť se a stávají všelijaké nehody s tímto lékem, mnohý ho nesnese, u jiného neúčinkuje, nebo nebylo vše dopodrobna provedeno tak, jak je třeba a nemocný neví si pak rady anebo ztratí k léku důvěru a raději ničeho proti cizopasníku nečině, obtížnou nemocí dále trpí.
Na klinice vynikajícího francouzského učence Dujardin-Baumetze prováděli nemocní sami na sobě pokusy pelletierinem, nemajíce tasemnice. Dávka k odehnání tasemnice potřebná (1/2 g) vyvolala asi za půl hodiny závrať, pocit slabosti, mlhu před očima, kterýžto příznak je někdy tak značný, že nemocní sotva mohou kráčeti. Zřídka scházely další příznaky: ošklivost, vrhnutí, koliky, průjmy, brnění, křeče, zvláště v lýtkách. V některých případech pozorována horečka, slabosti srdeční a dušnost.
Ale i po kůře pozorovány otravy. Tak v jednom případě nastalo silné kormoucení, bolení hlavy, třesavka a horečka 39o, pak dlouhotrvající spavost; třetího dne oslepl nemocný; den na to se mu sice zase zrak vrátil, ale na jednom oku zůstal trvale slabým.
Varuje se zvláště před tzv. léčbou dle Bettelheima, který doporučil odvary z velké dávky kůry vlévati sondou do žaludku.
Nikdy se nemá připraviti odvar z většího množství (přes 50 g). Lewin, vynikající německý znatel léčiv, zaznamenává, že ví o 3 případech smrti takto nastalé.
Grog
Nesčíslný jest počet lihovin a nápojů z nich připravovaných. Každý národ má svoje takové nápoje. A v některých zemích, kde se zvláště alkoholismu holduje, má nejeden stav zase svoje velebené lihové nápoje. Ze všech stavů snad námořníci nejvíce slynou náchylností k silným lihovinám. Tak pojem grog nelze si ani bez představy anglického námořníka mysliti.
Grog je nápoj připravený z rumu, koňaku neb araku, horké vody a cukru. Za studentských let mladíci, kterým nedostačoval čaj, vařívali si u nás v Čechách z rumu grog. Nemusí se ani říkati, že nápoj ten pro hojnost lihu, který obsahuje, s hygienického stanoviska je naprosto nepřípustný, jaké lék pak mohl by výjimečně dojíti upotřebení v případu náhlého seslabení činnosti srdeční, kde běží o to, srdce povzbuditi – a jiného lepšího prostředku, např. černé kávy po ruce není.
Zajímava je historie grogu. V anglickém lodnictví zavedl jej admirál Vernon, který měl přezdívku „the old grog“ od dlouhého pláště z velbloudích chlupů (grogram), kterážto přezdívka přešla i na lihovinu. Jakožto trest za nečistotu dává se píti mužstvu nápoj tzv. sixwatergrog, obsahující 5/6 mořské vody a 1/6 rumu. Že by komu chutnala tato lihovina, není známo.
Někde rozkloktávají v grogu vajíčko, aby jej učinili výživnějším. Kdyby lidé tací snědli vejce ono na měkko a grog vylili, lépe by své výživě posloužili, nebo líh bílkoviny sráží, tj. činí je méně stravitelnými.
Tu a tam připravuje se grog i ze studené vody nebo s ledem.
Chmel. Humulus Lupulus. Lupulin
Chmel je popínavá rostlina z příbuzenství konopí. Dějiny její jsou vlastně dějinami piva. Roste divoce v Evropě od Anglie a Švédska až ku Středozemnímu moři a v Asii až k Damašku a k pravému břehu moře Kaspického i ve východní Sibiři. V Indii a severní Číně se nevyskytuje. Pěstuje se ve Střední Evropě, zvláště v Čechách a v jižním Německu velmi hojně. Staří Řekové nezmiňují se o pivě, čemuž nelze se diviti, neboť je chmel v těchto krajích vzácný. Protože v Itálii je chmel známý pode jménem lupulo, soudí se, že Plinius znal tuto rostlinu a že rozumí jménem Lupus salictarius chmel. Že by se vaření piva s chmelem rozšířilo teprve ve středověku, nemáme důkazů, ačkoli se tvrdí, že Keltové, Germáni a jiní severní národové, ba i jižní kmenové, kteří měli vinnou révu, vařili pivo – podle svědectví Tacita (Germania) z ječmene nebo jiných semen kvašených, k nimž přidávali rozmanité látky původu rostlinného, např. dubovou kůru. Poznavše vlastnosti chmelu přidávali k pivu nejdříve chmel divoce rostoucí a teprve později jali se pěstovati jej. V jisté darovací listině Pipina, otce Karla Velikého, z r. 768 děje se první zmínka o chmelové zahradě. Ale již ve XIV. století byl chmel v Německu předmětem důležité kultury, kdežto v Anglii teprve za Jindřicha VIII. pronikl.
Protože v sanskrtu nevyskytuje se jméno pro chmel (v Himalayi schází tato rostlina), soudí se, že Arijcům nebyla známa. Etymologie také nevrhá mnoho světla na tuto otázku, neboť pojmenování této rostliny u různých národů prozrazuje různé kmeny. Slova humulus a chmel ukazuje na stejný původ, ale litevské „apwynis“, estonské „tap“, ilyrské „blust“ činí původ chmele ještě záhadnějším.
Pro diaetetiku má chmel význam hlavně jako nezbytná součást výroby piva, nezbytná ovšem jen při poctivé výrobě, neboť nepoctivé pivovarství dovedlo nahraditi chmel rozmanitými hořkými přísadami, z nichž je kvasie nebo hořký jetel ještě nejnevinnější. V některých krajích slouží sice mladé kypré výhonky divoce rostoucího chmele za zeleninu (jako chřest), ale tato zelenina je málo rozšířená, takže se spokojíme touto zmínkou.
V lékařství doznaly paličky květové většího rozšíření v dřívější době, nežli nyní. Dříve předepisovaly se malé dávky (30 centigrammů, ba i méně) na prášek rozetřených plodů chmelových jako lék uspávací místo opia, ba užívalo se i podušek vyplněných chmelem. S pohankou a moučkou ze lněného semene poskytoval chmel na drobno rozkouskován kataplasma. Species ad fomentum v některých lékárnách připravované skládají se z heřmánku, levandule, rozmarýny, tymianu a chmele. Směs ta sloužívá k přípravě koupelí a k napařování.
Moderní lékařství předpisuje takřka už jen lupulin. V paličkách květových obsaženy jsou zvláštní nepříliš pevně nasedající žlutavé lesklé žlázky, které se prosíváním oddělí od ostatních součástí květu a dávají hrubý hnědožlutý prášek, který sluje lupulin. Je to poněkud lepkavá drť zvláštní silné vůně a kořenitě hořké chuti. Přechováváním ztrácí prášek ten své zelenožluté přirozené barvy a hnědne. Vůně jeho stává se při tom nepříjemnou (po sýru). Pod drobnohledem jeví se prášek tento složeným ze zvonkovitých útvarů mnohobuněčných, zvící až ¼ milimetru, které uvnitř drží kapku oleje či balšámu. Svrchu zmíněný zápach lupulinu po sýru pochází z kyseliny valerové, která povstává z valerolu v silici, dodávající chmelovému květu oné kořenité chuti a vůně. Silice chmelové je v chmelových palicích asi 1 %. Je to tekutina žlutozelená až hnědožlutá, chuti palčivě kořenité, trochu hořké. Ostatek lupulinu tvoří vosk a pryskyřice. Hořká chuť pochází od hořče dříve lupulin nebo lupulit, též acide lupulique zvané, velmi nestálé to látky.
Většina lékařů, kteří lupulin studovali, pokládají jej za narkotickou, zvláště uspávací látku, což jiní popírají. Bylo pozorováno, že delší pobyt ve skladištích chmelu způsobuje omámení, což se vysvětluje vdechováním ovzduší silicí prosyceného. Jiní kráčeli ještě dále a připisovali uspávací účinek piva chmelu. Jiní popisují u lupulinu vlastnosti bolesti krotící a konejšivé. Větší dávky způsobují bolesti hlavy, kormoucení a nechutenství. Že lupulin potlačuje pohlavní rozdráždění, udávají mnozí pozorovatelé, což vedlo k tomu, že byl předpisován proti bolestivému nočnímu stopoření osob stižených kapavkou, proti častým pollucím, ale ne vždy s úspěchem, zvláště, založeny-li obtíže tyto v chorobě míšní. Předpisován byl v dávkách ¼ - ½ grammových. Také zkoušen jako uklidňující lék při nervosní rozčilenosti, ba i při blouznění opilců.
Lupulin, který v lékárnách sluje Glandulae Lupulí, třeba před světlem chrániti a ne déle, nežli rok přechovávati.