Domácí lékař 1902: Hygiena duše, Hrdlořez

Pěstování duše jakožto podmínka zdraví. Diaetetika duše.

Má-li býti člověk úplně zdráv, nepostačí pěstovati tělo, ale je nevyhnutelna i hygiena duše. Proto je diaetetika duše stejně nepostradatelná podmínka normálního života, jako diaetetika těla. Člověk bez kultury ducha zdivočí, ztrácí ušlechtilou tvářnost tělesnou, zanedbává povinností k životu, protože jich nezná a protože neprobouzí v sobě smyslu pro dobro, krásu, slušnost a čistotu. Rozum takového člověka je nevolníkem, vůle slaba, postup myšlének nespořádaný, poměr citu k pudu neurovnaný, neharmonický. Koktání je někdy pouhý následek zanedbaného pěstění duše.

Kulturní člověk musí žíti v souladu se svým zevnějškem, neboť pěstování těla a opomíjení duše je zhýralost, pěstění duše a nedbání těla je cynismus a právě tato harmonie ve vzdělávání a pěstění duše i těla je skutečnou dietetikou kulturního člověka. Bedlivé pěstování těla činí duši svěží a pružnou a skutečná i opravdová péče o duši nepřipouští, aby rozumný, správně cíticí člověk zanedbával své tělo. Tak se hygiena těla i duše navzájem doplňují, spočívajíce na pravidlech spolehlivé životosprávy civilizovaného člověka.

Pěstování duše znamená také diaetetiku duše, tj. umění žíti moudře a tím šťastně. Rozum a svobodná vůle jsou jevy, jichž činnost musí se normálně vyvíjeti a udržovati. Pud, cit, představy a obrazotvornost musí s nimi žíti stále v souhlase. Rozum je pravá známka člověka, kterou liší se ode všech živočichů. Člověk je síla myslicí, a myšlením zjednává si vědomosti o věcech smyslům podrobených i nadsmyslných, o světě, o dobrém a zlém, o právu a bezpráví, o povinnosti, pravdě, osudu; co uznal rozum za dobré a spravedlivé, provede svobodná vůle; proto třeba ji cvičiti a posilovati.

První povinností rozumu je získati vědomosti o skutečnosti, pravdě a o tom, co považuje kulturní život za prospěšné při různém povolání; proto navštěvuje člověk školu, učí se, cvičí v poznávání i přemýšlení a obohacuje se vědomostmi o věcech smyslům přístupných i nadsmyslných. Lenivý žák bývá obyčejně tvorem i tělesně zanedbaným.

Získal-li si člověk jistých vědomostí, má až na konec života neustále je šířiti a obohacovati. Kdyby tak nečinil, znamenalo by to otupení a seslabení organického a duševního života, neboť pouze nepřerušené vykonávání funkcí činí člověka veselým a volným. Kromě toho musí to, co má za dobré a pravé, učiniti říditkem a cílem svobodné své vůle, tak, aby jeho cit a pud s rozumem vezdy byly ve shodě. Každému člověku je na světě část dobra údělem; k němu nechť cílí; kéž považuje je za sémě, které ponese hojně ovoce, bude-li jen dobře na roli života pěstováno a vzděláváno. Nechť nepachtí se ve starostech, malomyslnosti a nepokoji, neboť strasti provázejí vždycky člověka; spíše hleď je zapuditi prostředky, které ti skytá duše i příroda. Diaetetika duše dává člověku rozumová pravidla životní, která sám má vyhledávati, poznav pravdu, a jejichž svobodomyslné vládě měl by se každý podrobiti.

Podáváme několik pravidel diaetetiky duše, jak k nim dospěl starší lékař a myslitel Klencke.

1. Ať přivedly nás naše náboženské a filosofické názory na stanovisko jakékoli, vždy pamatujme na onu tajemnou bytost nejvyšší, mocnou, všemohoucí, všudypřítomnou a svatou tj. nesmírně povýšenou nad naše bezvýznamné dychtění. To, co ona v nás vložila, pěstujme. Ona ovládej naše city i naše vědomí! Dlíť v duši naší tak dlouho, pokud snažíme se v mysli své ji ctíti. Proto je každá diaetetika duše pouhým zdáním, nevyhřívá-li se na zlatém výsluní víry. Křesťanství pojímá poměr člověka k bohu jako poměr dítka k otci – vznešený věru to pojem, při němž zajisté nebude se člověk vzpírati náklonnosti k dobru, která vložena mu do srdce! V takové půdě nikdy neuchytí se zlopověstné kořínky lakomství, nízkých vášní, egoismu, lenivosti, smyslnosti a rozmanitých těch nepřátel klidu duše.

2. Ve štěstí i strastech posilujme svou víru ve vítězství pravdy, dobra a v pád zla. Spoléhejme na moc vlastních dobrých sil a vůle dobré. 

3. Pracujme, a budiž nám útěchou, přináší-li práce naše prospěch bližnímu. Člověk má darů přírody i společnosti mírně užívati, neodříkati se radostí tohoto světa, ale znáti i v tom míru. Moderata durant – mírné trvá. Bůh stvořil svět k radosti svého tvorstva; - zlo přišlo na svět ze srdce člověka; zlo je zápor dobra a ničí se samo ve svých důsledcích.

4. Poctivost sdružená s opatrností a křepkostí budiž vzpružina každého našeho činu. I tam, kde upadne ve spor s lidmi, zvítězí a najde souhlas u osob ušlechtilých. Abychom mohli takto jednati, ovládněme co nejdříve a co nejdokonaleji veškeré všeobecně platné pravdy, o nichž jsme tak pevně přesvědčeni, jako o svém vlastním bytí. Žádná pravda nebude nikdy jiné pravdě odpírati, a vše, co shoduje se s tím, co poznali jsme za pravdu a učinili si zásadou, můžeme přijati, neboť nabudeme tak energie a charakteru. Chraňme se pojmů negativních, vyhýbejme se všelikému „snad“ a při volbě činů střežme se nerozhodnosti, cest nejistých a neznámých.

5. Nečiňme jiným, co sami nemáme rádi. Řídíce se pravdivými zásadami, budeme spravedlivi k sobě i jiným. Pravda a právo nepřipouští výjimky. V takových případech, kde vedeni rozumem a bystrostí nemůžeme se rozhodnouti pro ten či onen čin, kde kolísáme, nevědouce, kterou cestou se bráti, neztrácejme času přemítáním, které často svádí, nýbrž rozhodněme se energicky pro to, k čemu nás náhoda, osud nebo příležitost přivedla, dovoluje-li to přesvědčení naše o dobru, pravdě a krásnu. Volba naše může býti správna; chybili-li jsme, nemůžeme si činiti žádných výčitek a duše naše zůstane klidna. Odevzdejme se s důvěrou vyšší moci, která podivuhodným vlivem působí na mysl a duši člověka.

6. Není síly na světě, která by byla mocnější svobodné vůle člověka; v okovech i slabostech těla zůstává volna. Jest to všemohoucnost boha ve člověku. Proto nesmí nikdo ustoupiti od vůle své, vyplynula-li tato z pravdivých, spravedlivých a dobrých pohnutek. Této pevnosti a důslednosti nikdy nebudeme litovati, neboť vzbudí a otuží u nás jen síly ušlechtilé. Zpronevěříme-li se však své vlastní vůli, byť nám to z počátku zdálo se příjemným a výhodným, pozbudeme jen klidu duše a štěstí života.

7. Buďme snášenlivi, tj. nikdy neobmezujme fyzicky, politicky nebo morálně vůli jiného ve víře a smýšlení. Nejvýše pokusme se, věří-li nesprávně, nebo ovládá-li nepravda smysl jeho, přivésti ho k lepšímu názoru důvody rozumovými. Nikoho, kdo nám je podřízen a koho jsme nepřesvědčili, nepodrobujme vůli své; pokusil-li by se cizí člověk naši pravdu ovládati, odpírejme mu důvody rozumovými. Nevěra, pověra, politické a filosofické názory často přátele rozdvojí; nezavádějme ve spor osob, nýbrž jen předmět, o který kvůli pravdě se přeme.

8. Starejme se vždy více o své povinnosti a méně o svůj osud. Vykonávám-li své povinnosti, jest mi osud přízniv, třeba o něj nepečuji. Prosti jsouce malicherných starostí a majíce vědomí, že snahy naše jsou dobry, můžeme vždy očekávati jen dobro. Nečiňme projektů, nýbrž soustřeďujme síly svoje k přítomnosti a místu, na němž stojíme a působíme. Denně přemýšlejme a uvažujme o věcech, které života nám nekalí, které neruší jeho pravidelnosti a harmonie. Budeme-li si takto vésti, budeme silni a vyzbrojení proti možným nehodám a strastem osudu.

9. Pravdomluvnost a poctivost nevylučují opatrnosti při obcování s lidmi. Nebudiž to opatrnost sobců, nýbrž obezřetnost spravedlivých, protože, jsme-li si pevně vědomi svých povinností, vyhneme se škodám, které mohly by nám vzejíti ze styku s lidmi.

10. Jest velmi důležito, rozum a obrazotvornost udržovati v harmonické rovnováze; v tom právě spočívá krása mírumilovné duše. Jednostranná vláda rozumu činí člověka úzkoprsým, sobeckým, chladným. Přílišně pěstovaná obrazotvornost rozpoutává vášně a činí člověka blouznilem. Prozřetelnost postarala se také o tuto harmonii, poslavši na svět umění, které působí na fantasii a poskytuje duši náhradu a útěchu při činnosti rozumové, vyrovnávajíc spory světa myšlenkového a citového a uvádějíc v život krásu. Proto je momentem pro zdraví duše velmi důležitým, aby se člověk účinkům umění neuzavíral, aby v domácnost duše, ke stolu pracujícího rozumu přistoupila i hudba, beletrie i umění výtvarné, aby člověk, který nezanedbal kultury ducha svého, v diaetě duše nepostrádal blahodárných, potěšujících a osvěžujících účinků umění a nepozbyl smyslu pro svět krásy.

11. Za úplné rovnováhy ducha i mysli, při níž obé je v pravdě zdrávo, vzniká trvalý klid, mír duševní. Jest to harmonie pravdy, mravnosti, lásky k bližnímu, dobroty srdce a dobrého svědomí. Tu netrpí tělesné ústrojí žádnými chorobnými myšlénkami a city. Abychom duševního pokoje dosáhli, nedejme vzrůstati vášním, vychovávejme svou letoru, aby se podrobovala povinnostem i mravům a kráčela přímo za cílem životním, aby netvořila disonance v souzvuku rozumné vůle; zvykejme si považovati osudy života za prostředek k vyšším mravním cílům, za pobídku k vyšší moudrosti, snášejme důstojně rány osudu, důvěřujíce v boha a u vědomí vlastní dobré vůle. Ve štěstí neztrácejme víry a vděčnosti.

12. Nikdy nepodceňujme vědomí náboženského, tj. vědomí, že závisíme na vyšší, přemoudré a předobré božské bytosti. Nikde nezneucťujme sebe samých. Pokud nepozbyli jsme úcty k sobě, snadno povzneseme se důstojně nad urážky a pokoření, které nám způsobil svět. Každý den prožijeme tak, jako by byl poslední a nám bylo třeba skládati účty ze života svého; nechť každý cítí a pracuje pro přítomnost, buduje na spokojené minulosti, nezanedbává přítomnosti nadějemi a péčí o budoucnost, aby každého večera s dobrým svědomím mohl říci, že uplynulý den jednal dobře, že neztratil dne. Za všech okolností zachovejme si víru v dobro, v člověka; nepovažujme nikoho za horšího, nežli vskutku jest, odplácejme zlé dobrým, snažme se zaujati krásné a opravdu humanní stanovisko přízně ku každému, zapuďme nedůvěru a nenávist, učiňme si o věcech a bězích života správný pojem, který bude nás chrániti před nevědomostí, pověrou, předsudkem a neporozuměním, probouzejme v sobě neustále neporušený cit naděje a důvěry v život, hledejme radosti světské v ušlechtilých požitcích rodinného života, přátelství, lásky, společenských styků, přírody, zjednávejme si právo k požitkům pracovitosti a neztrácejme nikdy pěstujíce svou inteligenci ve vědě i povolání oné výše, k níž pne se v ideální snažení svém duše. Při tom buďme povahy pevné!

Hrdlořez

Tento postrach matek za dob, kdy prováděna tracheotomie jako poslední útočiště v případech jinak ztracených u dítek při záškrtu, pozbyl dnes valně na svém neblahém zvuku. Jednak zdokonalením operativního léčení, jehož zásluhou většina operací stala se bezmála nebezpečí prostoru, jednak také vynalezením jiných pomůcek, které tracheotomii činí zbytečnou, stal se hrdlořez výkonem méně obávaným. A vskutku lze připustiti, že je to výkon neškodný. Jsou-li ještě nyní někdy konce smutné po takové operaci, není toho vinna operace, nýbrž choroba, kvůli které operace byla nutna. Výkon sám je zpravidla snadný – až na případy, kde jsou poměry na krku nádorem nebo zánětem tak změněny, že přístup k průdušnici, kterou při tracheotomii (trachea = průdušnice) řezem otevíráme, je znesnadněn, jak se stává např. při jistých případech velkého vole, zduření a zánětu mizních žláz na krku a některých jiných vážnějších případech, kde může býti tracheotomie nejobtížnější operací. Za to u dětí je hrdlořez operace snadná a nebezpečí prostá.

Jak jméno značí, rozřízne se při té operaci průdušnice. Řez vede se podélně, načež se otvor roztáhne a vpraví do průdušnice zahnutá trubička (kanyla), kudy nyní vzduch do plic vniká. Operuje se tím způsobem, že se ve střední čáře přední plochy krku nejdříve kůže a podkožní tkáň prořízne, načež se postupně vniká do hloubky až na průdušnici, při čemž dle možnosti vyhybáme se cévám a krevnatým orgánům. Nejzávažnější orgán, kterému zde nutno se vyhnouti, je štítná žláza, cévnatý to ústroj. Není-li pro zvláštní poměry třeba operace jiného způsobu, nejraději operujeme, zvláště u dítek, na horním odstavci průdušnice. To je tzv. tracheotomie horní. Protože tu často třeba bývá proříznouti prstenovitou chrustavku, zove se operace tato tricotracheotomie. Vedle toho může se operace ta provésti také na dolním odstavci zmíněné trubice (tracheotomie dolní). Zde je obtížnější. Zmínky zasluhuje ještě tzv. laryngotomie. Ostatní methody operací na hrtanu a průdušnici na tomto místě vypočítávati netřeba. Jen bych ještě poznamenal, že tracheotomii prováděl starý řecký lékař Asklepiades z Bithynie již v I. století po Kristu, načež upadla operace ta v zapomenutí, až zase XVI. století přišla v užívání a v druhé polovici XVII. století zvláště kvetla za neobyčejně velikých a těžkých tehdejších epidemií.

Kdy provádíme tuto operaci? Vždy, kdykoli překážka nějaká přístup vzduchu do plic zamezuje a překážka ta sedí v průdušnici neb nad průdušnicí. Nejjednodušší takový případ je cizí těleso, které sedí v cestě a brání vzduchu přístup, bob nějaký, knoflík a podobné předměty. Toto může při tracheotomii odstraněno býti. Nebo překáží přístupu vzduchu chorobně změněná sliznice, jak tomu bývá při záškrtu a mázdřivce. (Tu však novější dobou zjednává se opětný přístup vzduchu také tzv. intubací, při které se z úst zavede do hrtanu kovová trubice, která zde zůstane tak dlouho, až změny, jež obtíže dýchací přivodily, pominou. Tato intubace zvláště na venkově, kde není k operaci vždy čas a místo, mnohokráte nahradí tracheotomii). Také novotvar nějaký může vyrůstati do nitra cest dýchacích a súžovati volný průchod vzduchu, až úplně jej zamezí. Nádor takový může růsti také v sousedství a stlačovati tak průdušnici z předu, se strany neb ze zadu. Nejčastěji bývá to vole. Konečně stává se tracheotomie nutnou při operacích nad průdušnicí (v hltanu a hrtanu, kde by krví, ronící se z rány a vtékající do průdušnice, operovaný se zalknul. Tu se nejdříve provede tracheotomie, načež se nad kanylou ucpe volný prostor mullem. Operovaný dýchá nyní volně kanylou a nehrozí mu udušení, načež, když je operace hotova a krvácení zastaveno, může se kanyla zase vyjmouti a rána zašíti.

Obyčejně nosívají tracheotomovaní kanylu delší čas. Když jí už třeba není, vyjme se, načež otvor znenáhla se zacelí. Chce-li člověk, který má kanylu, mluviti, musí prstem ucpati zevní otvor její, načež vzduch může teprve unikati mezi hlasovými vazy štěrbinou, hlasivka zvanou, tyto vazy ve výchvěje přivádí a tak zvuk vyvozuje. Kdyby otvor kanyly neucpával, unikal by tudy vzduch a žádný zvuk (hlas) by se nevytvořil.

Bližší zmínky zasluhuje ještě tzv. kanyla. Je to obloukovitě prohnutá trubička, která se zavádí do průdušnice ranou, při čemž zevní její konec opatřený štítkem připevní se tkaničkami kolem krku. Trubička ta je dvojitá, vnitřní a zevní. Zevní zůstává v ráně (průdušnice), vnitřní může se dle potřeby vyjmouti, je-li ucpána sraženinami krve po operaci, hlenem, hnisem hojící se rány apod., vyčistí se a zase vloží. K čištění slouží čisté péro husí. Kanyly tracheální vyrábějí se z kaučuku neb z kovu (aluminia, stříbra železa poniklovaného, nového stříbra), a pro první pomoc může si lékař i tužší trubičkou gumovou vypomoci.