Domácí lékař 1902: Inhalace. Vdechování. Injekce podkožní – Infuse

Léčivé páry a plyny nebo jemné rozptýlené tekutiny a prášky vdechují se při rozmanitých neduzích dýchadel za účely léčivými, aby účinkovaly na sliznici nosu, úst, hltanu, hrtanu, průdušnice a plic. Některé látky vnikají při tom plícemi do krve, např. silice terpentinová, kterouž pak možno poznati v moči dle fialkové vůně. Podobným účinkem vyznamenává se i chloroform, sirný éter atd., který přechází taktéž do oběhu.

K inhalacím užívá se dále horkých pak vodních, lihovin, kafru, octa, pryskyřice a balzámů atd. – vždy dle potřeby. Asi před dvacíti lety sestrojil Sales Girons zvláštní rozprašovač (pulverisateur), jímžto manipulace taková velice se usnadnila. Od těch dob ovšem vymyšlena řada nových přístrojů od Lewina, Bergsona aj. Kterých léků třeba užíti, budiž ponecháno lékaři, jenž rozpoznal neduh. Chceme-li inhalovati, postavíme se na jistou vzdálenost před pracující strojek a ssajeme hlubokými vdechy, s jazykem volně z úst čnícím rozprášenou tekutinu z nástroje pryštící. Lék vniká tu ovšem jenom z části do jemnějších větviček průdušek.

K inhalacím užívá se vodních par, které se kombinují s parami léčivých látek všelikých, např. pryskyřice, kafru, kreosotu i jiných a jiných. Éter a chloroform inhaluje se ze šátku kornoutovitě stočeného, který přidržujeme k ústům a k nosu narkotizovaného nebo ze zvláštní flanelem povlečené drátové kostry. Vůbec jsou methody inhalační nejrozmanitější. I cigaret (např. při asthmatu) užívá se k účelům léčivým.

Nejjednoduší inhalátor sestrojíme si takto: Postavíme nádobu s vodou a např. kafrem nad lihový plamen. Otvor nádoby zakryjeme kornoutem, jehož špička se utrhne, aby páry otvorem tím mohly býti vdechovány. Osvědčuje se při rýmě.

K inhalaci léků ve vodě rozpustných nepostačila by methoda výše uvedená (nádoba s kornoutem), protože by vdechovány byly pouze páry vodní a lék ve vodě rozpuštěný (dejme tomu např. kuchyňská sůl), zůstal by nezužitkován. Aby tomu bylo odpomoženo, užívá se inhalatoru. Tento aparát skládá se ze dvou podstatných částí, z malé nádoby, ve které je tekutina, která se má vdechovati, a z kotlíka, ve kterém se vaří voda; páry vedou se jemnou trubicí, která končí tenoučkým otvorem těsně nad otvorem kolmé rourky, zapuštěné do nádobky s rozpuštěným lékem. Tento lék vystupuje vlivem páry, proudící přes otvor zmíněné kolmé trubky, do výše a nahoře v otvoru rozptyluje se na jemné páry. Nejčastěji užívá se k tomu účelu kuchyňské soli. Kávová lžička této soli rozpustí se asi ve dvou polévkových lžících tekutiny. Je to jednoduchý a prospěšný prostředek proti chrapotu z kataru a proti kašli. Několikráte denně posadíme se asi na 5 až 10 minut k tomuto aparátu a ssajeme z hluboka páry vycházející z trubice. Jiné léky, např. chlorečnan draselnatý, dříve hojně bylo upotřebováno proti angině, přenechme raději lékaři.

Také se inhalují rozmanité plyny: kyslík, dusík, vodík, kyselina uhličitá, kysličník dusnatý, čistý nebo ve směsi s jinými plyny atd. Za jistých okolností k docílení necitlivosti při krátkých operacích např. vytažení zubů kombinuje se kyslík s kysličníkem dusnatým. Toto vdechování není však nebezpečí prosto; povzbuzují k největší opatrnosti, ačkoli moderní dámy rády si dávají takto zub vytrhnouti. Jindy zase vzduch impregnuje se plyny a pacient v takové atmosféře setrvá. Jindy se plyn vede proudem do úst.

Method rozmanitých užívá se v některých léčebných místech, kde se např. voda přeměňuje v mlhu a inhaluje. Ku vdechování plynů užívá se buďto obyčejných geometrů nebo zvířecích měchýřů nebo gummových ballonů, které jsou opatřeny zvláštním náhubkem. Kyslík, kterého koncem minulého století hojně bylo upotřebováno k inhalacím, doporučují nyní znova někteří lékaři proti dušnosti, neduhům srdce, otravě chloroformem, při bledničce, úplavici cukrové. Také ozon v novější době byl doporučován proti mnohým chorobám, ale názory lékařské jsou o tom dosud sporny.

Největší nebezpečí této léčby vdechování hrozí u osob s vadou srdeční.

V nejnovější době užívá se k inhalacím komprimovaného vzduchu (v tzv. pneumatických kabinetech některých léčeben).

Injekce podkožní – Infuse

Bude ještě v čerstvé paměti lékařů, jaké pohoršení vzbudilo svého času poslední vydání Domácího lékaře dr. Křížka, v němž bylo doporučováno, při jakých chorobách a jak má si nemocný vstřikovati pod kůži různé léky. Odpor lékařů v tomto případě byl zcela důvodný a nerozvážlivě by jednal, kdo by návodu v uvedené knize obsaženého užil k sebeléčení. Léky, které se pod kůži vstřikují, bývají z pravidla velmi účinné, v dávce jen o málo větší jedovaté a u některých osob již dávka obvyklá a jinému neškodící může vyvolati onemocnění vážné, ba i smrt. Otrava takovým podkožním vstřiknutím jedu způsobená je proto tak nebezpečná, že lék pod koží se nalézající již odstraniti nemůžeme, kdežto postup otravy povstalé ze žaludku dá se mnohdy vyprázdněním obsahu žaludečního (vrhnutí nebo vypláchnutím žaludku) zastaviti. Jsme v knize této proti sebeléčení vůbec, neboť i lehké mnohdy příznaky ukáží znalci nemoc vážnou, která v počátcích vhodně léčena dá se vyhojiti nebo zastaviti, kdežto laik všelikými domácími prostředky příznivě k léčení období počátečné promešká a později, když se pak už k lékaři odebrati musí, je třeba pozdě. Dvojnásob pak varujeme před sebeléčením podkožními injekcemi, protože obsahují trojí nebezpečí:

1. Nedostatečnou čistotou může se dosti do těla (někdy přímo do krve) nákaza, např. hnisotvorné bakterie; nejmírnější toho následek je hlíza (podebranina) na místě injekce.

2. Nepřiměřenou dávkou (jež závisí na věku a zdravotním stavu jednotlivce, který jen lékař bedlivým vyšetřením může zjistiti) nastala už nejednou otrava.

3. Kdyby ani nákaza ani otrava nenadešla, mají podkožní injekce některých léčiv ještě tu nebezpečnou vlastnost, že se jim snadno přivykne, a když pak malé dávky již nepůsobí, volí se dávky větší a větší, což má dříve nebo později v zápětí jistou zkázu tělesnou a nejednou i duševní.

Lékaři užívají podkožních injekcí v případech, kde třeba co nejrychleji lékem působiti, kdežto by postup léku ze žaludku trávením trval příliš dlouho – dále, když lék ústy podaný účinkuje jinak, nežli si přejeme, nebo když jiné důvody nedovolují ústy ho podati (např. žaludek ho nesnáší). Pro podkožní injekce hodí se zvláště léky, které v malém množství působíce ve vodném roztoku mohou se vstřikovati (jsou tedy ve vodě rozpustny), podkožně vstřiknuty nevyvozují velikých bolestí a pak ještě v některých jiných směrech k užití takovému se hodí.

Nejčastěji podkožně vstřikováno bývá morfium. Zde jenom poznamenáno budiž, že se tak může státi beze škody jen v případech, kde nebude třeba lék mnohokráte podávati, kde běží tedy jen o okamžitou pomoc při krutých obtížích, dále při některých chorobách, kde se objevil jako lék (např. při strnutí), pak u umírajících krutými bolestmi týraných a pak tu a tam v některých ojedinělých případech, kde toho lékař potřebu uvidí. Odkazujeme k stati Morfium a morfinismus.

Dále se vstřikuje pod kůži pilokarpin (pro pocení), apomorfin (pro dávení při otravách), kokain k místnímu znecitlivění, různé soli rtuťnaté při příjici atd.

S pojmem podkožní injekce nerozlučně souvisí představa nástroje, kterým se lék pod kůži vstřikuje. Je to tzv. Pravazská stříkačka (obr. 79). Novodobý rozkvět průmyslu nástrojařského uvedl sice v život nesčetný počet nástrojů ze skla a kovu, skla a kaučuku s písty opatřenými koženým, asbestovým, kovovým i jiným válečkem, zcela kovové, nebo skleněné nebo kaučukové stříkačky větší i menší, ale žádnému nepodařilo se z užívání vytlačiti původní vzor stříkačky, která se skládá ze skleněného válce na obou koncích kovovými násadci opatřeného; jedním otvorem vstupuje kovový píst do nitra válce, vytlačuje před sebou tekutinu, která druhým koncem skrze nasazenou zde dutou jehlu, pod koží zabodnutou vtéká do těla.

Lyonský lékař Charles Gabriel Pravaz, který žil v létech 1791 – 1853, přišel na myšlénku hojiti výduti cév chloridem železitým vstřikovaným zvláštní stříkačkou, po něm „pravazská“ nazvanou. Návrh jeho se neosvědčil při té chorobě, ale vedl přece k podkožnímu vstřikování léčiv pomocí nástroje jím udaného.

Třebas jsme přesvědčeni, že po přečtení této stati nikomu ani nenapadne léky uváděti sám sobě nebo pomocí jiného laika touto cestou do těla, nýbrž že vždy rád ponechá to domácímu lékaři svému, který jen v případech nejnezbytnějších k léčení touto cestou se odhodlá, přece nepovažujeme za zbytečné poznamenati zde, že všecko, co k podkožní injekci patří, musí býti přesně čisté, jak nástroj sám, tak tekutina, která se vstřikuje, kůže v okrsku, kde se lék vstřikuje a ruce operujícího. Nástroje a lék zbaví se zárodků chorobotvorných svařením, ruce operujícího a tělo nemocného ovšem nelze vyvařiti; očistí se mytím a desinfekčními roztoky.

Vzhledem k tomu, že se v nové době vstřikují podkožně z různých příčin i léčiva méně prudce působící a že jich vstřikovati třeba více, zhotoveny byly četné stříkačky většího rozsahu. Stříkačka Pravazská je na 1 gramm tekutiny. Chirurgové užívají stříkaček na 10, 20, 30 – 40 ccm najednou. Píst bývá nejednou na způsob šroubu upraven, po němž se posunuje terč; tento postavíme na šroubu v určité výši pístu a můžeme tak zcela přesně odměřiti množství léku, jenž se z válce vytlačí. Tlačíme totiž až na místo, kde terč stojí v cestě. Dále se píst vytlačiti nedá. Chceme-li celou stříkačku vstřiknouti, necháme terč onen u samého počátku pístu. Dobře je nejdříve lék do válce povytažením pístu, když je stříkačka dolním otvorem do tekutiny smočena, vssáti, na to nasaditi jehlu a vytlačiti mírně píst, až vytryskne obsah. To má ten účel, aby se vytlačil vzduch zbylý v prostoru stříkačky, neboť nemá to účele vstřikovati vzduch pod kůži.

To ostatně ví každý lékař a líčíme to zde jen proto, aby nemocný počínání lékařovo chápal a s plnou důvěrou jeho rukoum se věnoval.

Novější dobou provádějí se u osob vysílených velikými ztrátami krve (při poranění cév) nebo hojnou ztrátou tekutin těla (při choleře nebo dlouhotrvajícíc průjmech z jiné příčiny), pak při některých vysilujících chorobách a po nich tzv. infuse.

Jehlou pod kůži vbodnutou skrze trubičku kaučukovou, pomocí nálevky do výše vyzvednuté (obr. 80) nebo láhve zvláštním způsobem upravené (obr. 81) vpravujeme pod kůži větší množství slabého roztoku čisté soli kuchyňské (chloridu sodnatého), obyčejně 9 grammů soli na litr vody. Roztok musí býti převařený a všecky částky aparátu přísně čisté; rovněž ruce lékařovy a ona část těla nemocného, kam lék vstřikujeme. Někdy se vstřikuje místo roztoku soli (tzv. fysiologického roztoku) slabý zásaditý roztok (dvojuhličitanu sodnatého).

Netřeba podotýkati, že ani tyto infuse nemůže prováděti laik.