.jpg?s3=1)
R. 1832 narodil se v Bürgu ve Württembersku Gustav Jaeger, zoolog, který v letech 80. vzbudil veliký rozruch v Evropě tvrzením, že každé rostlinné vlákno je člověku škodlivé. To vedlo jej k založení systému, dle něhož prý se má člověk jedině vlněnými látkami odívati. Agitace pro jeho „normální odívání“ byla sice a místy je dosud velice živá, ale mezi myslícími inteligenty vyvolala nemalý odpor. Jeho spis „Mein System“, jenž vyšel už r. 1885 ve 4. vydání a časopis jeho „Monatsblatt“, založený roku 1881 k šíření Jaegrových idejí, vzbudily na mnohých místech zasloužený posměch, třeba nelze popříti, že i v této věci vězí něco dobrého. Jaeger sám náležel k váženějším německým učencům a byl posléze profesorem zoologie a antropologie na polytechnice v Stuttgartu, kde r. 1874 stal se profesorem fysiologie na zvěrolékařské škole. Roku 1884 však ustoupil z učitelského působiště a žije nyní ve Stuttgartu jako lékař.
Jeho prádlo, zvláště košile, známé „jégrovky“, jsou tak rozšířeny, že nemůže o nich pomlčeti populární kniha lékařská. Přívrženci Jaegrovy domněnky provádějí „učení“ jeho jako sport, ba jako kult. Co je na Jaegrovu prádlu a oděvu vhodno, není jeho a co je jeho, tj. teoretické tvrzení, neodpovídá pravdě. Košile jsou praktické – pro chudý lid, protože možno je déle nositi; šedá nebo žlutobílá barva jich způsobuje, že není na jégrovce znečištění tak brzy viděti jako na bílé košili. To je však právě hygienická závada. Proto, schvalujeme-li oděv ten pro osoby, které se silně potí a jimž povolání nebo poměry mohovitosti nedovolují, aby několikráte za den prádlo střídali, činíme tak s tou výhradou, že bude se aspoň ob den bráti jégrovka čerstvá. Rádi uznáváme, že u člověka silně se potícího je velmi nepříjemný pocit, setrvati v propocené košili plátěné delší čas, kdežto zvlhlá jégrovka nepozorovaně vyschne, aniž člověk pociťuje onoho známého nepříjemného sousedství vlhké látky k tělu přiléhající.
Ostatní části Jaegrova oděvu u nás nepronikly a lze je odbýt krátce. Spodky a obuv odkoukal Jaeger od Jihoslovanů ve Vídni, kde delší čas žil a jejichž národní kroj od jakživa se osvědčuje – avšak jen v ústředí, v němž tito lidé žijí. Že by byl kroj Jaegrův úhledný, nemyslím. Nápadný je jistě a málo komu bude vhod, i kdyby myšlénku uznával za rozumnou, dávati se v šanc pohledům okolojdoucích.
Reklama a obchodnický talent, skoro dryáčnický způsob, kterým Jaeger a jeho stoupenci myšlénku vlněného oděvu propagovali, činí váženému pozorovateli kulturních dějů velmi těžkým úkol, napsati o Jaegrově vlněném systému vážně nepředpojaté slovo. Jistě je zásluhou Jaegrovou, že vlně zjednal v odívání těla lidského místo velmi rozsáhlé, kdežto dříve bylo na vlnu dosti zapomínáno, a že výrobu trikotového zboží valně povznesl, což je více úspěch jeho vědeckého postavení dřívějšího, nežli věci samé.
Že „systém“ jeho vedl jej i k návrhu zvláštních lamp, cigar a pilulek, je důslednost, kterou člověk žene zhusta za hranice rozumem dovolené, a snad při tom rozhodovaly i obchodní zřetele.
Nepředpojatým zdá se nám závěr, že prádlo Jaegrovo jest užitečné lidem, kteří se mnoho potí, dále osobám churavým s projevy životními málo čilými, kteří i málo tepla vyrábějí a proto větší ztráty tepla tělesného dovoliti si nemohou, a dále lidu dělnému, s tou výhradou, aby se při něm nezapomnělo na požadavek čistoty těla a otužování.
Ječné zrno, zánět oka
Ječné zrno je dosti častý případ onemocnění oka, a obecenstvo znajíc jeho průběh, z pravidla neškodný, nevolává k onemocnění tomu lékařů. Tím spíše třeba poučiti o podstatě choroby širší kruhy, aby se urovnalo všeho nepříslušného při něm počínání, kterým by se mohlo ublížiti.
Ječné zrno jest zánět žlázy víčka, a sice buďto žlázy mazové nebo z míšku některého při okraji víčka, kde řasy z hloubi kůže vyrůstají.
Příčinou zánětu je hnisavá nákaza, jež se do žlázy nebo záhonku, ze kterého řasa vyrůstá, dostala. Může zde setrvati nějaký čas neškodíc nikterak okolí. Při nějakém prudčím insultu, např. důtklivém mnutí víčka, které při únavě nebo svědění kůže mnozí lidé, zvláště dospělí, nedovedou si odepřít, natrhne se někde celistvost žlázky (ač toho porušení celistvosti ani třeba není) a do malé ranky, jež nijak oku patrna není, vniknou nyní zárodky hnisotvorné (bakterie), rozmnoží se a vyvodí zánět, jenž buďto po několika dnech vymizí nebo skončí zhnisáním postižené tkáně.
Ječné zrno jeví se jako červený, bolestný uzel při okraji víčka, který několik dnů roste. Spojen bývá nejednou se zduřením a zrudnutím celého víčka, ba i obou víček nebo dokonce zardí se a zduří i spojivka. Takové prudčí příznaky pozorují se v případech, kde ječné zrno zhnisalo. Tu se uzel na vrcholku svém stává špičatým. Místo to žlutavě prosvítá. Zde se hnis buď sám provalí, nebo lékař mu vhodně vedeným řezem razí cestu. Zpravidla však ani ke zhnisání nedojde. Zduření po několika dnech zase – zvláště při vhodném léčení – počne blednouti, bolest je stále nepatrnější, až ječné zrno vymizí zase beze stopy.
U některých osob se ječné zrno často vracívá a vždy několikadenní trápení oběti své způsobuje. Zvláště u chudokrevných osob se takové ječné zrno často opětuje.
Na ječné zrno budeme přikládati teplé obklady. Čistý šátek, namočený do převařené teplé vody, se přikládá k víčku oka zavřeného, při čemž se pečuje o to, aby otok nebyl nijak tísněn, aby obklad spočíval jen zcela lehce na zaníceném místě. Jsou-li příznaky bouřlivější, budou více vhod obklady chladné, a jakmile se pozoruje, že choroba je na vrcholku a skrze kůži prosvítá hnis, je na místě povolati lékaře, aby malou operací zjednal hnisu odtok. Pak se roztokem kyseliny bórové asi 2-3 % vyplachuje rána, až se zacelí úplně. Zpravidla už řez uleví nemocnému. S hnisem odteče trochu krve, čímž se zmírní napjetí, které tlakem na nervy bolest způsobovalo a – nemocnému je hned volněji.
Podobné ječnému zrnu je tzv. Chalzion. Lid nazývá toho onemocnění „zastydlé ječné zrno“ nebo „zatvrdlé ječné zrno“. Z toho patrno, že pokládá obecenstvo chalazion za následek ječného zrna. Oční lékaři mají však jiné mínění, jak uslyšíme níže.
Chalazion je nádorek pod kůží víčka položený, tvrdý, neveliký (nejvýše zvíci bobu nebo oříšku), nebolestivý, nepohyblivý a žádných obtíží vůbec nezpůsobující, ohraničený, nad okolí zevní plochy víčka vystupující. Vzniká onemocněním některé žlázy ve víčku uložené, které se po lékaři, jenž je první popsal, zovou Meibomovy. Jak český oční lékař, profesor Deyl, dokázal, jsou příčinou této choroby žláz Meibomských zvláštní bacily, podobné bacilům diftherie a nazvané proto „pseudodiphtherické“. Tyto zárodky vniknou do některé žlázy Meibomské a vyvodí v ní zánět, jenž buďto probíhá prudce a vede ku hnisání nebo jeví průběh vleklý, pomalu roste a brzy stává se patrným jako hrášek. Obsah chalazia tvoří šedá rosolovitá hmota.
Chalazion někdy zhnisá a provalí se, ačkoli zřídka. Proto třeba je odstraniti operací. Nádorek se z vnitřka nařízne po obrácení víčka spojivkou na venek a vyškrábne, což ovšem je věcí odborníka okulisty nebo chirurga, který povede i další léčení, až se věc zhojí. Samo od sebe, jako ječné zrno, nemizí chalazion nikdy.
Dříve bylo chalazion pokládáno za onemocnění tuberkulosní, protože jisté obrazy drobnohledem viditelné k mínění tomu vedly. Nyní víme, že chalazion nemá nic s tuberkulosou společného.
Kaviár
Z arabského gaviar od „gabara“, něco sýtem protlačovati, jsou solené jikry rozmanitých ryb. Původně nazývaly se tak jikry jeseterů a vyz, z nichž podnes připravuje se nejlepší a nejchutnější druh kaviáru, jaký možno v obchodě obdržeti. Kolébka kaviáru je v Rusku, kde byly kdysi požívány jesetří jikry jenom jako postní jídlo, stejně jako v Itálii ještě asi přede čtyřiceti lety.
Kaviar je hrubozrnná kaše barvy šedočerné, chuti ne právě lahodné. Temná barva kaviáru pochází od pozvolného účinku kuchyňské soli na jikry. Také však přicházejí v obchodu světlejší druhy kaviáru, jakož vůbec je přirozená barva jiker světlá (šedá). Jest-li kaviár barvy méně temné, je to dokladem, že je čerstvý; nazelenalý druh výše se cení, nežli temný, tzv. lisovaný kaviár. Za nejlepší druh platí kaviár ruský, astrachaňský, s velikými chutnými vajíčky; jest ostatně také nejhledanější; připravuje se z jiker jesetera, který pochází z moře Kaspického nebo Černého a vstupuje do Volhy nebo Dněpru. Z Astrachaně rozesýlá se pak kaviár v malých soudcích. Nyní jest u nás dobrý kaviár poněkud vzácnější, od té doby, co zařízeno na pobřeží moře Severního a Východního, ba i ve vnitrozemí více továren na výrobu kaviáru. Tu se ovšem k přípravě kaviáru upotřebuje i mnohých jiných ryb menších, jak prozrazují malá vajíčka. Z těchto druhů je nejchutnější a nejrozšířenější kaviár labský a hamburský a liší se od ruského hlavně tím, že má menší vajíčka a ne tak dobrou chuť. V Itálii a Jižní Francii připravuje se kaviár z jiker tuňáka (Thynnus). Také lze v obchodě obdržeti červený kaviár z jiker štiky, který považují pravověrní Židé za „košer“. V Rusku jest kaviár, jenž u nás bývá dosti drahý, tak laciný, že ho požívají i chudší třídy.
Kaviár jest pokrm, který povzbuzuje chuť k jídlu, je ztravitelný i slabším žaludkem, značně živný, protože obsahuje hojnost bílkoviny. Příliš mnoho kaviáru žaludek kazí. Nutno si ovšem opatřiti čerstvý a neporušený kaviár, nemá-li býti zdraví škodlivý. Že dráždí pohlavní pud, je známo.
Dobrý kaviár je hrubozrnný, skládá se tedy z velikých vajíček; čerstvé zboží nesmí chutnati ani kysele ani perně, nesmí zapáchati ani nepříjemně ani hnilobně. Barva jeho nesmí býti příliš temná. Každá známka rozkladu nebo plesnivění budiž nám pokynem, abychom takového kaviáru nepožívali. Rozplývají-li se vajíčka, jsou-li mazlavá nebo naopak suchá nebo scvrklá, je kaviár špatný. Dobrý kaviár chutná slaně a má zvláštní chuť, kterou nelze k ničemu přirovnati. Nápadně zelené zboží zdá se býti porušeno, neboť zlotřilá šalba naučila se špatné jikry barviti uměle. Abychom zjistili, je-li kaviár uměle zbarven, rozmíchejme jej s otcem a vložme do něho čistý nůž. Je-li v kaviáru měď, vyloučí se jako tenký, červenavý povlak na noži.
Zpozorujeme-li na kaviáru některou z vlastností výše uvedených, které svědčí o tom, že je porušen, nesmíme ho požívati, protože je zdraví nebezpečný.