.jpg?s3=1)
Léky starších dob
Mnohokráte se divíme, dočítajíce se ve starších spisech o všelikém dobrodružném léčení a lécích, jak mohli se tehdejší lékaři ničeho nevědouce o příčinách a podstatě chorob těšiti důvěře nemocných, kteří se přece při každé jen trochu tvrdošijnější chorobě. Záhy musili přesvědčiti o neúčinnosti léků jim podávaných. Tu lze zjev ten vysvětlovati jen slepou důvěrou obecenstva v tajemnou moc lékaře, o které chováním svých nejeden mastičkář středověký své věrné ujišťoval. Vždyť léky, např. takový dryják (Theriacum), divoká to směsice léčiv vůbec neúčinných při chorobách, kde dáván, nebo mithridatium z prastarých dob před Kristem zbylé léčivo, jehož předpis se zachoval na naše dny, dále maso zmijí, sušení pavouci, ještěrky atd. atd. podávaly se nazdařbůh – a kde nastalo uzdravení, dlužno je připisovati jen léčivé síle přírody, která si pomohla sama. Tenkráte připisovaly se úspěchy přírody za zásluhu léku neúčinného – dnes děje se pravý opak. Když lékař správným rozpoznáním choroby a zavedením přiměřeného léčení ať přirozeného ať diabetického či léčebného nemocnému pomůže, říká se „nátura si pomohla“. Není tomu ostatně dávno, co venkovské lékárny vydávaly jeden zbytek takových starých dob, sušené ještěrky obecenstvu v ručním prodeji. Tak vyprávěl pisateli této stati spisovatel Fr. Herites, že ještě jeho otec, lékárník vodňanský, starý tento lék před 30 lety venkovskému obyvatelstvu prodával, jež je dosti zhusta žádalo.
Nová doba však léčí dle příčin chorob – staré ty léky jsou odsouzeny k nemilosrdnému osudu – zapomenutí.
Opium. Srov. Morfium
V seznamech léčiv jest u léku tohoto vykřičník. To znamená, že je v něm. lékopisu opatřen dávkou tzv. maximální, tj. největší dávkou, kterou může nemocnému lékař podati – jinými slovy, že je jed. Přes to nutno před širšími kruhy o něm pojednati, jednak abychom před potměšilým tím jeden obecenstvo varovali, by ho lehkovážně o své ujmě nebralo, jednak abychom poučili laiky, jaký to lék, neboť zhusta bývá lékařem předpisován sám i přípravky z něho pošlé.
Opium (též laudanum a meconium zvané) je zaschlá mléčná šťáva nezralých makovic rostliny Papaver somniferum v Malé Asii pěstované. Do obchodu přichází v podobě koulí do makových listů zabalených na povrchu posypaných, aby se neslepovaly, semeny jistého druhu šťovíku. Je to masa vnitř hnědá, hořce a palčivě chutnající.
Z opia takového připravuje se po očištění a sušení koulí prášek, jehož 100 č. chová 10-12 č. morfia vedle jiných alkaloidů opiových (kodein, narkotin, thebain, narcein, papaverin, kryptopin, laudanin, laudanosin, porhyroxin, hydrokotarnin, lanthopin, kodamin, protopin, opianin, rhoeadin, metamrfin) a kyselin (mekonové, thebolaktinové) i jiných součástí podřízeného významu.
Co do účinku jeví opium vlastnosti účinných látek v něm obsažených. Morfium však převládá, takže opium účinkuje podobně. Zvláštní zmínky zasluhuje účinek opia na střevo (stavící).
Léku toho užívá se vnitřně i zevně. Přichází v prášcích, v mastech, v náplastech, klysterech, čípcích, podává se proti průjmům, bolestem, k docílení spánku. Vnitřně lék podávaje, lékař počne od ½ centigrammu; dle potřeby, dovoluje-li to stav nemocného nebo žádá-li toho, stoupá s dávkami (např. při tzv. Flechsigrově léčbě padoucnice, kde se kombinuje s bromem).
V lékárně jsou běžny četné přípravky opiové, z nichž výtažek (Extractum opii) a tinctura (Tinctura opii simplex, Tinctura opii crocata) jsou nejběžnější. Také ve známém doverském prášku přichází opium.
V Indii, Číně a jinde kouří opium, uvádějíce se tím ve stav příjemné únavy, zničí však dávkami stále stupňovanými kuřáci ti stav svůj znenáhla do té míry, že schřadnou na kostry nijaké práce neschopné a pozvolna hynoucí. Také se v Indii požívá opium v zrnkách, což prý pracovní třídě co povzbuzující prostředek, jako v Rusku čaj neb u nás káva, slouží.
Macoška či maceška. Koření srdečné nebo bylina psotníková (trojičná)
Nebude asi nikoho, kdo by neznal velice oblíbené a v zahradách našich hojně pěstované macošky (Viola tricolor L.). Rostlina ta (divoce na polích rostoucích varieta malokvětá) ode dávna platila za lék, zvláště pak se o ní trvdilo, že „čistí krev“ (při rozmanitých osutinách např. u dětí). Officielní jméno její jest Herba Jaceae, což znamená rostlinu celou. Z ní připravuje se thé, které povzbuzuje vyměšování moči a potu a dodává moči zvláštního zápachu (po kočkách). Příliš mnoho tohoto thé vyvodí dávení a průjmy. Bylina obsahuje něco málo violinu, zvláštní to hořké a příkře chutnající látky, která právě způsobuje dávení a průjmy, kyselinu salicylovou, dále violakvercitrin, vinnan hořečnatý atd. Z macešky lze připraviti nálev neb odvar; tento je zeleně zbarven. Také lze jí užívati v prášku. Tak užívalo se směsi: Prášku z macešky 5 ½ grammu, prášku z fenyklu 2 grammy, mléčného cukru 5 grammy. Lék tento podáván dětem, a sice denně třikráte na špičku nože do mléka. Někde užívá se i šťávy vytlačené z čerstvých bylin. Odvaru maceškového užívalo se také zevně. (Patnáct grammů macošky s 270 grammy vody vaří se, aby odvaru bylo 180 grammů; hotové thé sloužilo k omývání vyrážky). Také dívky s nečistou pletí rády uchylovaly se k maceškovému thé, jež pily a kterým i osutinu čistily (?).
Někde je zvykem mýti tímto odvarem vlasatou část hlavy, když vlasy následkem puchýřků vypadávají.
Magnesia. Uhličitan hořečnatý
V četných rodinách užívá se časem magnesie jakožto prostředku domácího, ač přemnohý pacient, který se k léku tomuto uchyluje, zná ji někdy jen podle jména. Magnesia je sloučenina prvku hořčíku (Magnesium) s kyslíkem, jest to tedy kysličník hořečnatý, který jakožto zásada slučuje se s kyselinami a tvoří s nimi nové látky (soli). Pálená čili kalcinovaná magnesia jest čistý kysličník a připravuje se žíháním z uhličitanu. Odtud její jméno. Obecenstvo kupuje ji velmi zhusta v lékárnách, znajíc prospěšný účinek tohoto léku na pálení žáhy. Magnesia totiž s kyselinami se slučuje. Šedesát centigrammů až 1 ¼ grammu rozmíchá se ve vodě a vypije se. Taková dávka může se užíti při pálení žáhy (žaludečních kyselinách) několikráte denně; každý však zemitého tohoto léku nesnese.
Uhličitan hořečnatý (Magnesia carbonica) účinkuje taktéž proti kyselinám žaludečním. Pouští totiž kyselinu hliničitou a pohlcuje kyseliny jiné, mocnější, které se v žaludku vyskytly (kyselina octová, mléčná atd.). Tohoto léku užívá se ve stejném množství a takovým způsobem, jako magnesie pálené. V novější době však slouží k témuž účelu umělá voda minerální, která chová dvojuhličitan horečnatý. Týž výrobek osvědčuje se nejen proti pálení žáhy, nýbrž i při zkaženém žaludku, proti větrům, kolice apod. Není drahý a může si jej snadno opatřiti i méně majetný pacient.
Směs dvou dílů uhličitanu hořečnatého a jednoho dílu prášku rebarborového je dobrý domácí lék pro děti, který účinkuje při pálení žáhy a zácpě. Vždy za 4 hodiny nechť podá se děcku půl kávové lžičky této směsi.
Jiná sloučenina téhož prvku hořčíku, který v magnesii nalézáme, je sůl hořká čili epsomit (sal amarum, sůl Zaječická apod.).