Domácí lékař 1902: Lysol, Maceško, Magnesia

Lysol. Kresoly. Lysitol. Lysoform

V kamenouhelném dehtu přicházejí vedle fenolu (kyseliny karbolové) sloučeniny, které vrou při vyšší teplotě, nežli fenol, a slují kresoly (orthokresol, metakresol, parakresol). Tyto vyznačují se ještě větší účinností protihnilobnou, než karbolová kyselina, a při tom jsou méně jedovaty.

Roztok kresolů v mýdle zaveden do obchodu před několika lety, co lysol. Je to temně hnědá, hustá tekutina pronikavého zápachu, ve vodě na světle žlutou mydlovitou, silně pěnící tekutinu se rozpouštějící, jež velmi vydatně zárodky chorobotvorné zabijí a proto došla k desinfekci rukou zvláště u porodníků, kteří s výhodou kluzkých rukou a nástrojů mohou při výkonech operativních užívati, veliké obliby. Rozpouští se také v lihu, chloroformu, glycerinu na takový čirý roztok.

Lysol obsahuje asi 50 % kresolů vroucích při 188-210^o, 1 1/3 % uhlovodíků, mnoho mýdla a někdy stopy fenolu.

Už silně palčivá, odporná chuť lysolu poukazuje k jeho jedovatosti a zdá se, že byla nevinnost jeho přechválena. Byloť zaznamenáno už mnoho otrav lysolem, z nichž některé byly smrtné. Na sliznici ústní, když – místo roztoku zevně – požit byl nerozředěný vnitřně, způsobuje bělošedé příškvary; také v jícnu a žaludku poleptal jed ten v podobných nehodách sliznici a nepřivodil-li smrtnou otravu, vážná choroba zánětem žaludku zahájená v zápětí otravy povstala. Proto bylo zavedení lysolu jako pomůcky porodních bab, ba dokonce do škol k desinfekci poněkud předčasné. Známeť z novější literatury případy vleklé otravy zaviněné vyplachováním rodidel po porodu. Vzhledem k tomu bych se nikdy neodvážil předepsati lysol vnitřně, jak jeden německý lékař k desinfekci chorého střeva doporučil. Nade všecky učené výklady účinnější bude zaznamenati několik případů otravy lysolem, jež se v posledních létech přihodily.

Otravu takovou ve 2 případech pozoroval pražský lékař dr. Beck. Lysol, jsa podobný některým lékům vnitřně podávaným, vícekrát byl již podán vnitřně omylem místo nějaké podobně zbarvené medicíny.

V prvém případě dr. Becka obdržela pacientka lysol (polévkovou lžíci) místo roztoku ergotinu (proti krvácení dělohy). Lysol není tak jedovatý jako karbolová kyselina a kromě poleptání jícnu (ve druhém případu bylo pozorováno jen mírně podráždění ledvin) otrava následků neměla, což jest však zásluhou toho, že byl nemocným hned vypláchnut žaludek. Lékař jmenovaný (Therapeutische Monatshafte, 1900 č. 8) poukazuje na to, že je potřeba zákonem stanoviti, aby se lysol expedoval v obchodech jen v nádobách nápadně upravených a označených, že obsah slouží k potřebě zevní jako přísada k desinfekční vodě, a naprosto aby se nesměl expedovati z lékáren a drogerií v malých lahvičkách, v jakých se přechovávají mixtury a tekuté léky k vnitřnímu užití. Přihodilo se už, že porodní babička dala omylem kojenci kávovou lžičku lysolu místo vnitřního léku a děcko zemřelo. Proto pozor na lysol!

Čtyry případy otravy tímto prostředkem desinfekčním popsal r. 1902 K. Liepelt. V případech, o něž běželo, požili dotyční lidé větší množství, asi 50 gramů, lysolu za účelem sebevražedným. Příznaky byly: bolesti v krku, zápach dechu po lysolu, příškvary v ústech a hltanu od poleptání lysolem, obtíže při polykání; u nemocných tíže otrávených chroptění, křeč svalstva žvýkacího, křeče končetin spínavé i škubavé; obličej byl zmodralý, tep vynechával, i dýchání bylo přerušované. Žaludeční sondou byly ze žaludku vyplaveny žlutavé nebo zelenavé nahnědlé cáry. Léčení záleželo v tom, že podávány prostředky, o nichž víme, že nebezpečné příznaky odstraňují, dále byl energicky vyplachován žaludek, (v jednom případu spotřebováno k tomu 22 litrů vody). Všichni otrávení se však uzdravili nejvýše ve 14 dnech. Moč byla v prvních dnech po otravě zelenavě černá (obsahovala fenol); zánět ledvin se však nedostavil.

Mám proto roztok lysolový za dobrý prostředek k desinfekci nádob, nástrojů, k omytí rukou poraněného místa, které netřeba vícekrát než 1-2krát prováděti, nikoli však k vyplachování rodidel, častému mytí rukou, k obkladům a ještě méně k desinfekci útrob.

Lysolu podobná je v Praze běžná sloučenina lysitol.

Pro příjemnou vůni, bezbarvé čiré roztoky, jež s vodou dává, pro značně menší jedovatost, při značné mýdlovitosti a pěnivosti došel novější dobou v kruzích lékařských bližšího povšimnutí lékařů, zvláště chirurgů a porodníků lysoform. Bližší sloužení není známo; je to sloučenina příbuzná formalinu. K desinfekci rukou užívá se roztoku 2 %. Též k vyplachování pochvy, omývání ran a nástrojů při operacích porodnických doporučen.

Macoška či maceška. Koření srdečné nebo bylina psotníková (trojičná)

Nebude asi nikoho, kdo by neznal velice oblíbené a v zahradách našich hojně pěstované macošky (Viola tricolor L.). Rostlina ta (divoce na polích rostoucích varieta malokvětá) ode dávna platila za lék, zvláště pak se o ní trvdilo, že „čistí krev“ (při rozmanitých osutinách např. u dětí). Officielní jméno její jest Herba Jaceae, což znamená rostlinu celou. Z ní připravuje se thé, které povzbuzuje vyměšování moči a potu a dodává moči zvláštního zápachu (po kočkách). Příliš mnoho tohoto thé vyvodí dávení a průjmy. Bylina obsahuje něco málo violinu, zvláštní to hořké a příkře chutnající látky, která právě způsobuje dávení a průjmy, kyselinu salicylovou, dále violakvercitrin, vinnan hořečnatý atd. Z macešky lze připraviti nálev neb odvar; tento je zeleně zbarven. Také lze jí užívati v prášku. Tak užívalo se směsi: Prášku z macešky 5 ½ grammu, prášku z fenyklu 2 grammy, mléčného cukru 5 grammy. Lék tento podáván dětem, a sice denně třikráte na špičku nože do mléka. Někde užívá se i šťávy vytlačené z čerstvých bylin. Odvaru maceškového užívalo se také zevně. (Patnáct grammů macošky s 270 grammy vody vaří se, aby odvaru bylo 180 grammů; hotové thé sloužilo k omývání vyrážky). Také dívky s nečistou pletí rády uchylovaly se k maceškovému thé, jež pily a kterým i osutinu čistily (?).

Někde je zvykem mýti tímto odvarem vlasatou část hlavy, když vlasy následkem puchýřků vypadávají.

Magnesia. Uhličitan hořečnatý

V četných rodinách užívá se časem magnesie jakožto prostředku domácího, ač přemnohý pacient, který se k léku tomuto uchyluje, zná ji někdy jen podle jména. Magnesia je sloučenina prvku hořčíku (Magnesium) s kyslíkem, jest to tedy kysličník hořečnatý, který jakožto zásada slučuje se s kyselinami a tvoří s nimi nové látky (soli). Pálená čili kalcinovaná magnesia jest čistý kysličník a připravuje se žíháním z uhličitanu. Odtud její jméno. Obecenstvo kupuje ji velmi zhusta v lékárnách, znajíc prospěšný účinek tohoto léku na pálení žáhy. Magnesia totiž s kyselinami se slučuje. Šedesát centigrammů až 1 ¼ grammu rozmíchá se ve vodě a vypije se. Taková dávka může se užíti při pálení žáhy (žaludečních kyselinách) několikráte denně; každý však zemitého tohoto léku nesnese.

Uhličitan hořečnatý (Magnesia carbonica) účinkuje taktéž proti kyselinám žaludečním. Pouští totiž kyselinu hliničitou a pohlcuje kyseliny jiné, mocnější, které se v žaludku vyskytly (kyselina octová, mléčná atd.). Tohoto léku užívá se ve stejném množství a takovým způsobem, jako magnesie pálené. V novější době však slouží k témuž účelu umělá voda minerální, která chová dvojuhličitan horečnatý. Týž výrobek osvědčuje se nejen proti pálení žáhy, nýbrž i při zkaženém žaludku, proti větrům, kolice apod. Není drahý a může si jej snadno opatřiti i méně majetný pacient.

Směs dvou dílů uhličitanu hořečnatého a jednoho dílu prášku rebarborového je dobrý domácí lék pro děti, který účinkuje při pálení žáhy a zácpě. Vždy za 4 hodiny nechť podá se děcku půl kávové lžičky této směsi.

Jiná sloučenina téhož prvku hořčíku, který v magnesii nalézáme, je sůl hořká čili epsomit (sal amarum, sůl Zaječická apod.).