Euro a jeho sazby by nám nejspíš fakt nepomohly

Kryštof Míšek, hlavní ekonom Argos Capital

Česká ekonomika asi nikdy nebyla tak odolná, ale zároveň i tak silně protiinflační. Poslední nářky nad vysokými sazbami v ekonomice ze strany vládních činitelů znovu otevřely palčivou otázku, kterou řeší už nejedna politická generace: Může být euro pro českou ekonomiku přínosem? Nebo dnes už převažují spíše rizika? Zkusím na to odpovědět v kontextu posledního vývoje českého hospodářství.

Trvalo poměrně dlouho, než se česká ekonomika zbavila vysoké inflace, která na svém vrcholu v roce 2022 dosáhla 15,1 % meziročně. Ve své podstatě se české hospodářství vracelo zpět k inflačnímu cíli 2 % téměř čtyři roky. Za této situace si můžeme poměrně snadno představit, že by nám účast v měnové unii příliš nepomohla. Dobrým důkazem byla inflace ve státech jako Rakousko, Estonsko nebo Slovensko. Růst cenové hladiny se v těchto ekonomikách pohyboval v rozmezí 12–20 %, přičemž měnová politika ECB tomu dlouhou dobu vůbec neodpovídala. Evropská centrální banka držela ještě v roce 2021 sazby v záporu a na svém vrcholu v roce 2023 dosáhla depozitní sazba pouze 4 %. Pro srovnání — v Česku byla základní sazba ČNB na úrovni 7 %.

Právě zde se ukázalo, že domácí měnová politika fungovala při hlídání cenové stability výrazně lépe. Česká národní banka reagovala na inflační šok mnohem rychleji a agresivněji než ECB. Ano, vyšší sazby bolely domácnosti i firmy, zdražily hypotéky a zpomalily ekonomiku, ale zároveň pomohly stabilizovat korunu a zabránit ještě většímu roztočení inflační spirály. To je něco, co bychom v eurozóně jednoduše neměli pod kontrolou.

A právě dnes, kdy znovu hrozí další inflační vlna způsobená možným nabídkovým šokem na trhu s energiemi, geopolitikou nebo problémy v dodavatelských řetězcích, dává otázka vlastní měnové politiky ještě větší smysl. Chceme se opravdu v takové situaci sbližovat se sazbami měnové unie? ECB už jednou ukázala, že na růst inflace reaguje pomalu. Instituce navíc musí svoji politiku vyvažovat tak, aby mimořádně zadlužené státy, jako Itálie nebo Francie, byly schopné dlouhodobě obsluhovat svůj dluh. To přirozeně omezuje prostor pro razantnější kroky.

Česká ekonomika je přitom strukturálně jiná než ekonomiky jihu Evropy. Má vyšší podíl průmyslu, větší citlivost na ceny energií a často i odlišný hospodářský cyklus. Jednotná měnová politika tak nemusí vždy odpovídat tomu, co české hospodářství skutečně potřebuje. Poslední inflační epizoda podle mě velmi dobře ukázala, že možnost vlastní reakce přes sazby i kurz koruny byla pro Česko výhodou, nikoliv problémem.

I proto bych po této zkušenosti velmi varoval před snahou tlačit centrální bankéře v ČNB do rychlého snižování sazeb a přílišného sbližování měnové politiky s ECB. Inflace sice výrazně zpomalila, ale rozhodně není jisté, že máme definitivně vyhráno. A právě možnost samostatně reagovat na další potenciální šoky může být v následujících letech jednou z největších výhod české ekonomiky. (4.6.2026)