Na otázky CzechIndustry odpovídá Libor Knot, ředitel Asociace horských středisek
První sněžné dělo v bývalém Československu spatřilo světlo světa 17. listopadu 1964, tedy před šedesáti lety. Hovoří se, že šlo o milník v dějinách evropského zimního sportu. Z jakého důvodu?
V 70. letech dalo technické zasněžování jistotu povrchu hlavně pro trénink sportovců. Dnes je technické zasněžování už dlouhá léta naprosto standardní a neoddělitelnou součástí provozu lyžařských areálů pro rekreační lyžaře, což přináší ekonomické i sociální jistoty celému segmentu cestovního ruchu na českých horách. Bez technického sněhu by provoz většiny sjezdovek u nás ani v zahraničí nebyl možný.
Z Rakouska na Fakultu strojní ČVUT a odtud do Zadní Telnice - taková byla jeho cesta do Krušných hor. V Praze prošlo řadou úprav pro naše podmínky. Které byly ty hlavní?
Nejlépe by odpověděl profesor Vladimír Chlumský, zakladatel oboru chladicí techniky na Fakultě strojní ČVUT, který se tehdy na projektu výrazně podílel. Ale ve zkratce: ze zahraničí se tehdy dovezly jen koncové originální díly děla, takže hlavní výzvou bylo zkonstruovat a vyrobit už tady v Československu další součásti děla a prvky zasněžovacího sytému, což v tehdejší době nedostatku kvalitních materiálů nebylo jednoduché.
Pro provoz sněžného děla je potřebné technické zázemí. Co vše zahrnuje sněhová technika?
Infrastruktura ve skiareálech určená pro výrobu technického sněhu zahrnuje zdroj vody, čerpadla, rozvody vody a vzduchu, elektrické napájení a sněžná děla/zasněžovací tyče. Tento systém dokáže vytvořit na sjezdovkách dostatečnou vrstvu technického sněhu pro provoz střediska i při nedostatku přírodního sněhu. Dnes fungují i plně automatizované systémy, které se ihned spouští při vhodných podmínkách, dokáží se přizpůsobovat měnící se meteorologické situaci (teplota pod – 2 °C, vlhkost vzduchu, vítr atd.). Koncovým článkem systému jsou rolby a moderní technologie SnowSAT či LiDAR, které pomocí satelitů (GPS) s přesností na centimetry měří výšku sněhu v konkrétním místě. Díky nim vidí rolbař aktuální a přesné informace o sněhové vrstvě pod sebou i okolo sebe přímo na displeji v rolbě. SnowSAT/LiDAR jsou integrované v rolbách i ve velíně, kde se rozhoduje o spuštění zasněžování a o rozvrstvení sněhu na sjezdovkách. Areály tak dokážou kvalitněji upravovat sjezdové tratě, šetřit elektrickou energii i pohonné hmoty a šetrně hospodařit s vodou.
A pokud jde o samotné sněhové dělo, jaký je rozdíl mezi prvními a těmi současnými?
Voda byla tehdy čerpána z nádrže do trysky sněhového děla, kde ji kompresor zároveň doprovázel podchlazeným vzduchem pod vysokým tlakem. Tento tlak způsobil, že se vystřikující voda rozprášila na tisíce drobných kapek, které se ve studeném vzduchu proměnily v krystalky ledu a dopadly na zem jako sněhové vločky. Značným problémem však byla velká spotřeba energie a vody, z nichž se pouze část proměnila na sníh. Současným sněžným dělům stačí mnohem méně vody i energie. Část vody se rozpráší ventilátorem nebo rozprašovači i bez použití stlačeného vzduchu. Poté se do této vody vhání stlačený a ochlazený vzduch. Díky tomu je potřeba méně vzduchu a zároveň se i více vody promění ve sníh.
O výrobě technického sněhu koluje řada mýtů. Rád bych se proto zeptal na následující: Na jakém principu probíhá?
Popisuji to už v odpovědi výše, ale zdůrazním, že technický sníh není „umělý“ sníh, protože vzniká fyzikálním procesem a skutečně obsahuje pouze vodu a vzduch. Žádné další příměsi se nepoužívají.
Druhá otázka směřuje ke spotřebě vody a energie. Je umělé zasněžování jejich žroutem například ve srovnání s jejich spotřebou při výrobě umělého ledu nebo vyhřívání plaveckých bazénů?
Stručně několik čísel. K technickému zasněžování se využívá pouze 0,2 % celkového ročního odběru povrchových vod v celé ČR. Objem povrchové vody odebrané pro zasněžování odpovídá jen cca 15 % pitné vody, která se v ČR napustí do soukromých bazénů. Skiareálům stačí na zasněžování 8x méně energie, než vyžaduje provoz zimních stadionů v ČR. Spotřeba energie tedy není nijak výjimečná, a navíc je zásadní pro fungování horských středisek, což ocení miliony návštěvníků a v neposlední řadě i horské obce a regiony, které z cestovního ruchu žijí.
Dále to jsou chemikálie, které se údajně používaly nebo ještě používají při jeho výrobě…
Příměsi (aditiva) se do technického sněhu už dávno nepřidávají. AHS nezná středisko, které by aditiva používalo. Ostatně i technologie už dávno pokročily, takže původní účel aditiv = zajistit dostatek tzv. kondenzačních jader (stále šlo o fyzikální, nikoli chemický princip) už pominul.
Konečně, jaký je základní rozdíl mezi přírodními vločkami a technickými krystalky?
Na rozdíl od přírodního sněhu, který má podobu velkých vloček, je technický sníh tvořen menšími, kulatějšími ledovými krystalky s vyšším podílem vody, což mu dodává vyšší hustotu, pevnost a delší životnost za vyšších teplot. Po roztátí technického sněhu se voda (spotřebovaná pro jeho výrobu) zcela vrací do vodního koloběhu. Není spotřebována ani znečištěna.
Vliv technického zasněžování na přírodu je z celkového pohledu naprosto minimální. MŽP ČR nechalo v posledních letech zpracovat dvě velké studie o dopadech technického zasněžování – VÚV Praha se zaměřil na odběry vody a MU Brno na hodnocení vlivu na biologické složky. Obě studie potvrdily v zásadě to, co AHS společně s nezávislými odborníky dlouhodobě deklaruje – že technické zasněžování nepředstavuje nadměrnou zátěž a jeho vliv je nadsazován. Navíc je potřeba si uvědomit, že plocha zasněžovaných sjezdovek v celé ČR je jen cca 1500 hektarů, což je rozloha jednoho většího zemědělského družstva.
Kolik vody v průměru spotřebuje skiareál za jednu sezónu a odkud ji čerpá?
Množství vody, které jednotlivá střediska využijí, se samozřejmě liší dle velikosti ploch jejich sjezdových tratí. Celkově se z pohledu celé ČR jedná o cca 3 mil. m3 vody za rok, ale v rámci celkového ročního odběru povrchových vod v ČR je tento objem naprosto zanedbatelný.
Vodu pro zasněžování čerpají skiareály dosud hlavně z povrchových toků podle vodoprávních povolení, jejichž dodržování kontroluje ČIŽP. Ideálním řešením pro odběry vody je výstavba akumulačních nádrží, které jsou win-win pro přírodu i lyžařský areál. Napomáhají k zadržování vody v přírodě i k jejímu ochlazování, zachytávají přírodní srážky, sbírají vodu dešťů, jarního tání a oblev a také slouží jako zdroje vody v případě hašení požárů v nepřístupném horském terénu. Akumulační nádrže násobně zlepšují účinnost technického zasněžování, a přitom chrání menší vodní toky.
Při konstantní vzdušné vlhkosti platí, že s klesající teplotou se zvětšuje množství vyrobeného sněhu. Při každém stupni poklesu teploty se průměrné množství produkce sněhu zvyšuje přibližně o 10 procent. Tohoto efektu právě využívají akumulační nádrže, které umožní skiareálům „počkat” na příhodné podmínky, poté je intenzivně využít a vyrábět tak sníh násobně efektivněji. V zahraničí jsou akumulační nádrže běžné, bohužel v ČR je schvalování jejich výstavby bez objektivních příčin zpomalováno či zcela zastavováno.
Čtenáře jistě bude zajímat, jak je systém zasněžování řešen, aby nedošlo k zamrzání vody?
Některé části jsou vyhřívané, ale ve většině je třeba vodu ze systému prostě vypustit. K tomu se využívá i vzduch, který se pod tlakem pustí do trubek a koncových zařízení a ten zbytky vody „vyfouká“.
Jaký je rozdíl mezi sněžným dělem a zasněžovací tyčí?
Základním prvkem sněžného děla je velká vrtule, která vytváří silný proud vzduchu. Voda je rozstřikována tryskami před vrtulí a proudem stlačeného vzduchu je dopravována do studeného a suchého zimního vzduchu. Sněžná děla mohou být mobilní nebo statická (trvale instalovaná poblíž sjezdovek). Zasněžovací tyče jsou zařízení trvale instalovaná na okraji sjezdovky. Vyfukují rozprašovanou vodu spolu se stlačeným vzduchem a vytvářejí jemný sněhový poprašek, který pak padá na sjezdovku. Jde o doplňkový zasněžovací prvek, jehož hlavní výhodou je možnost umístění v těžko dostupných místech. Nedá se říci, který systém je „lepší“, každý z nich je efektivnější v určitých konkrétních podmínkách, a proto je ideální oba systémy kombinovat.
„Technické zasněžování dnes tvoří páteř provozu lyžařských středisek. České skiareály do něj každoročně investují okolo 300–400 milionů korun, což představuje až polovinu všech investic,“ přečetl jsem si v nedávné tiskové zprávě. Jaká je tedy návratnost děl a tyčí?
Otázka zní jednoduše, ale odpověď je komplikovanější. Technické zasněžování patří dnes již mezi základní infrastrukturu lyžařského areálu, podobně jako třeba rolby, nebo lanovky. Dá se tedy říci, že bez zasněžování už není možné v dnešní době skiareál provozovat, takže nepořídit si tuto technologii může znamenat nulové tržby. Rozhodování je spíše v otázce „jakou technologii a kolik těch či oněch prvků si pořídit“, aby to dávalo co nejlepší ekonomický výsledek. Ale i zde je počítání návratnosti velmi ošidné, protože příjmy, které přinesla právě zasněžovací technologie, je velmi obtížné určit.
Kolik je v Česku skiareálů?
V ČR je okolo 150 větších lyžařských středisek, která mají přes 600 km sjezdovek. Ročně přepraví přes 6,5 mil. lyžařů, z toho více než 80 % jsou návštěvníci z ČR.
Když byste je srovnal se zahraničními, jsou konkurenceschopné?
Určitě jsou české hory konkurenceschopné – o tom svědčí vysoké počty návštěvníků, které nás řadí mezi vyspělé lyžařské země. Je zřejmé, že v Alpách jsou dlouhé a kvalitní sjezdovky, ale jsou také nepoměrně dál a za vyšší ceny. Takže zákazníci mají na výběr a pokud například rodině s dětmi stačí nižší kopce a vyžadují rychlou dostupnost a dobrou cenu, volí české hory.
Komfort lyžařů, ekonomika horských oblastí, udržitelnost, ochrana přírody a životního prostředí – dá se vše skloubit dohromady? Pokud ano, za jakého předpokladu?
Nejde jen o zážitky lyžařů, ale o mnohem víc. Horská střediska jsou klíčovým zdrojem příjmů pro místní ekonomiku, zejména v oblastech, kde není průmysl ani zemědělství. V horských obcích je v cestovním ruchu zaměstnáno až 25 % místních obyvatel, celkem v ČR až 45 000 lidí, téměř o polovinu více než ve Škoda Auto nebo v ČEZ. Na každou jednu korunu utracenou ve skiareálu připadne dalších sedm korun v navazujících službách v horském středisku, proto horský turismus v ČR do veřejných rozpočtů ročně přispívá 13 miliardami Kč.
Horská střediska přitahují návštěvníky v zimě i v létě, což podporuje podnikání a rozvíjí infrastrukturu dopravy i služeb. Fungující infrastruktura pak zvyšuje kvalitu života v horských oblastech a může zabránit vylidňování těchto regionů. V neposlední řadě Horská střediska umožňují lidem z celé ČR aktivně trávit čas na čerstvém vzduchu – lyžováním, turistikou, cyklistikou atd. – což přispívá k fyzickému i psychickému zdraví.
Zhruba 1,5 miliardy Kč již největší skiareály v ČR investovaly v posledním období do šetrných řešení a technologií, jako jsou desítky akumulačních nádrží na zachycení povrchové vody, které umožní šetrné a efektivní hospodaření s vodou, nebo modernizace technologií s cílem vyšší účinnosti, úspor vody, energie i pohonných hmot.
