Koronavirus doputoval „za humna“ České republiky. Je patrně jen otázkou času, kdy budou první nakažené hlásit i tuzemské nemocnice. Snad zůstane jen u nakažených, nezbývá než doufat. Jisté je, že onemocnělí či jejich nejbližší se budou intenzivněji než doposud tázat, kde se nákaza vlastně vzala a proč nakonec z Wu-chanu dorazila až k nám.
Samozřejmě, dosud neznámým hrozbám lze zabránit jen stěží. To, že jsou neznámé, jako nový druh koronaviru, pojmenovaný později Covid-19, je jejich značnou počáteční výhodou. Covid-19 z této výhody vytěžil ale možná více, než bylo nutné. Během jeho putování světem mu totiž, zdá se, alespoň tu a tam pomáhali politici, resp. jejich důraz na špatné priority, upřednostnění určitého partikulárního poltického cíle a dílčího zájmu před zájmem dlouhodobým.
Covid-19 se začal šířit loni na přelomu listopadu a prosince z jednoho wu-chanského tržiště, kam si tamní chodili pro ryby, mořské plody, ale také třeba hady nebo zvěřinu. Už minulý rok v červnu si wu-chanští občané stěžovali na nedobrou hygienu právě na zmíněném tržišti, avšak od potentátů ve vedení města se jim odpovědi nedostalo. Prioritu měly v době vládních daňových škrtů granty technikům, vývojářům či inženýrům, kteří spíše naplní cíle celočínské strategie „Made in China 2025“ než vypulírovaná tržiště pod otevřeným nebem. Výdaje města Wu-chanu na veřejné zdravotnictví od roku 2016 stagnovaly, či dokonce mírně klesaly. Zato třeba tamní výdaje na vědu a výzkum dále citelně rostly. Více peněz na vědu a výzkum samozřejmě technologický hub typu Wu-chanu dále povzneslo, ovšem veřejná hygiena krok nedržela. Pak už stačilo málo, aby se zrodil Covid-19.
Politici ale novému koronaviru přáli i nadále. Existují četné známky, že wu-chanští čelní političtí představitelé nejprve celou věc tutlali a podobně pak postupoval i sám Peking. Teprve před měsícem a několika dny se tak o nové nákaze konečně dozvěděl svět. Do středu zájmu se dostala Světová zdravotnická organizace. I ta ale prý riziko nákazy podcenila a šla až příliš na ruku Pekingu. Zatímco je docela zřejmé, že z politických důvodů existoval silný zájem na počátečním tutlání a třeba až zlehčování nové nákazy ve Wu-chanu a posléze Pekingu, méně pochopitelné to je v případě právě Světové zdravotnické organizace. I zde však mohla roli sehrát politika. V jejím čele totiž stojí Tedros Adhanom Ghebreyesus, bývalý etiopský ministr zahraničí. Etiopie je poměrně velkým příjemcem čínských investic. V letech 2005 až 2019 už jen do jediné země subsaharské Afriky, takřka dvakrát lidnatější Nigérie, plynul větší objem investic z Číny než právě do Etiopie. Tyto investice mohly v Tedrosovi zanechat natolik „dobrý dojem“, že pak, v době počátku šíření nového koronaviru, byl k Číně jaksi shovívavější a smířlivější více, než situace žádala. Uvážíme-li, že Tedros je v Etiopii členem tamní původně marxisticko-leninské partaje, podezření to jen stupňuje. To je ta pravá internacionála!
Zlehčování, podceňování, laxnost i tutlání – vždy politicky motivované – dost možná způsobilo to, že Covid-19 teď ve velkém zabíjí v Íránu. Ani Teherán, podobně jako Tedros, si nechtěl nahněvat Čínu. Ikonickou věž Bordž-e Ázádí, „Věž svobody“, dokonce teheránští potentáti nechali nasvítit vzkazem „Pomozme Wu-chanu v zápase s virem.“ Zatímco mnohé jiné země rušily letecká spojení s Čínou, Írán je srdnatě udržoval. Ta pravá solidarita! Teherán dokonce v zápalu bratrské pomoci do Číny poslal dva miliony ochranných masek a respirátorů. Záměr byl celkem zištný: ještě více si naklonit bohatého investora a veledůležitého obchodního partnera. Měli přímé lety, dva miliony masek a nasvícenou věž, teď mají na oplátku koronavirus, mrtvé a žádné masky. Ach, ta politika.
Zatímco politici tedy zjevně značně pomohli koronaviru na svět a jeho šíření po světě, část z nich jej nyní využívá jako záminku k prosazování své dlouhodobé agendy. Ministři financí a šéfové centrálních bank zemí skupiny G20, kteří o tomto víkendu jednali v Rijádu (zástupci Číny, Británie a Ruska se ovšem neúčastnili), ve světle šíření nákazy apelovali za to, aby svět snížil svoji závislost na Číně coby „dílně světa“ a obecně zemi, která disproporčně sehrává ústřední roli v až příliš velkém podílu globálních hodnototvorných řetězců. Francouzský ministr financí Bruno La Maire například naznačil, že není dále možné, aby byl západní automobilový, farmaceutický nebo letecký a kosmický průmysl z 90 až 95 procent závislý na dodávkách z Číny.
Americký prezident Donald Trump usiluje o to samé jako Le Maire, pochopitelně, tedy o omezení ekonomického vlivu Číny. I jemu Covid-19 dobře slouží. Koronavirová nákaza mu navíc dává možnost vykreslit globalizaci, jejímž je kritikem, jako děj, jenž ohrožuje nejen pracovní místa, ale nyní už také zdraví. Podobně teď v zasažené Itálii argumentuje Matteo Salvini, šéf Ligy severu, když kritizuje vládu za málo akceschopnosti v ochraně hranic, v předcházení a boji s nákazou. „Bože nedopusť,“ aby některý z afrických imigrantů byl nakažen koronavirem, nechal se Salvini slyšet o víkendu.
Vlastně lze říci, že cynismus politiků stál u zrodu koronaviru coby globální hrozby. A jejich cynismus tím neskončil: když už tu teď tu nákazu máme, využijme ji, jak potřebujeme. Ach, ta politika!
Spojené státy si díky koronaviru půjčují nejlevněji v dějinách, zatímco trhy spekulují, že Japonsko bude muset kvůli témuž zrušit letní olympiádu
Výnos desetiletého amerického vládního dluhopisu se včera propadl na své dějinné minimum. Znamená to, že Spojené státy si na svůj provoz půjčují nejlevněji v historii. Zato v Japonsku se začínají obávat, aby kvůli nákaze nemuseli nakonec rušit letošní letní olympijské hry.
Úrok na desetiletém americkém bondu včera sestoupil na 1,31 procenta, zatímco dosud nejnižší úroveň – na niž klesl v červenci 2016 – činila 1,32 procenta.
Důvodem rekordního poklesu úroku na amerických bondech je enormní zájem mezinárodních investorů o americké dluhopisy. Ten pohání obava z dalšího šíření koronavirové nákazy mimo Čínu a další asijské země. V době obav a nejistoty investoři přesouvají své peníze do těch nejbezpečnějších aktiv, jako jsou právě americké dluhopisy, zlato nebo japonský jen.
V těchto dnech však jedno z těchto tří nejvyhledávanějších bezpečných útočišť neplní svoji tradiční roli – je to japonský jen. V uplynulých dnech japonská měna znehodnotila na svoji nejslabší úroveň vůči dolaru za poslední rok. Ještě pozoruhodnější je letošní vývoj kursu jenu a ceny zlata. V posledních deseti letech se totiž kurs jenu a cena zlata pohybovaly víceméně v tandemu, takže když drahý kov zdražoval, jen zpevňoval, a když zlato zlevňovalo, japonská měna oslabovala. V posledních zhruba dvou měsících ale se cesty jenu a zlata rozešly. Zlato se v uplynulých dnech vyhouplo na více než sedmileté dolarové maximum (a na dějinné maximum v českých korunách), zatímco jen nijak neposiluje.
Proč investoři ztrácí o japonský jen zájem jakožto o bezpečné útočiště? Status jenu coby bezpečného aktiva je částečně opřen o silnou výkonnost Japonska coby asijské vývozní mašiny. Přibližně čtyřicet procent japonského exportu míří do asijských zemí. S nimi Japonsko zpravidla vykazuje obchodní přebytek. Japonští vývozci tedy inkasují tržby v jiných asijských měnách a ty směňují za jeny. Například proto, aby mohli vyplatit své zaměstnance nebo zaplatit daně do tokijské státní kasy. Japonské obchodní přebytky tedy zvyšují zájem o jen a poskytují mu důležitou oporu.
Do Číny míří dvacet procent japonského vývozu. Jenže protože je čínská ekonomika kvůli koronaviru paralyzovaná, hrozí, že japonští vývozci letos zaznamenají závažný propad odbytu ve své klíčové exportní destinaci. A pochopitelně nejen tam, vždyť koronavirus se významně šíří v dalších asijských ekonomikách, které představují významné obchodní partnery Japonska, například v Jižní Koreji.
Koronavirus navíc utlumuje zájem o Japonsko coby turistickou destinaci. Přijíždí méně turistů z Číny, Koreji a vlastně z celého světa, takže poptávka po jenu klesá i z tohoto důvodu. Odpadají zkrátka ti poptávající, kteří si jen kupovali za svoji – ať už čínskou, korejskou či jinou – měnu, aby pak mohli v Japonsku nakupovat suvenýry, platit hotely, dopravu či restaurace. Skutečnou ránou pro jen – a japonskou ekonomiku jako celek – by v tomto kontextu bylo zrušení letních olympijských her. V souvislosti s koronavirem se nyní spekuluje právě i o tom. Devizoví obchodníci s takovým scénářem musejí počítat, byť zatím určitě ne jako se scénářem hlavním. I to tedy oslabuje jejich poptávku po jenu.
V neposlední řadě jen oslabuje i to, že mu vyrostl mocný konkurent – euro. Evropská centrální banka loni v září srazila své sazby hlouběji do záporu a v listopadu nanovo spustila program kvantitativního uvolňování čili „tištění eur ve velkém“. Extrémně nízké úroky na euru a extrémně uvolňované měnové podmínky v eurozóně zatraktivňují euro v očích mezinárodních investorů provádějících takzvané „carry obchody“. V rámci těchto obchodů si investoři půjčují v měně, která je velice nízko úročená, přičemž takto vypůjčené prostředky ukládají v lépe úročené měně. Vydělávají na rozdílu v úrokových sazbách, jenž se právě označuje jako „carry“: platí za svoji půjčku velice nízký úrok, zatímco inkasují vyšší úrok z vkladu či investice v lépe úročené měně. Pochopitelně, čím nižší úrok vykazuje měna, v níž si půjčují, tím lepšího výnosu z „carry obchodu“ mohou potenciálně dosáhnout. Euro se zkrátka stává novou hlavní „carry měnou“. Doposud jí byl právě jen.
Takže i nízké úroky na euru, podobně jako obava z dopadu koronaviru na asijské a japonskou ekonomiku, snižují zájem o jen coby bezpečné útočiště. A tedy zvyšují zájem o americký dluh. (26.2.2020)
