Ropné šoky už možná nejsou, co bývaly

Kryštof Míšek, hlavní ekonom Argos Capital

Od začátku konfliktu na Blízkém východě mezi Íránem a USA se většina analytiků obávala, že nás aktuální krize může přivést do situace ropných šoků 70. let. Ty nakonec vedly k masivní stagflaci a ekonomickému ožebračení střední třídy prostřednictvím vysokého růstu cen v ekonomice. Nicméně po empirické zkušenosti z posledního bezmála půl roku můžeme konstatovat, že i přes prakticky neustále omezený provoz v Hormuzském průlivu se žádná katastrofa v podobě prudkého růstu cen ropy nekoná. Jaký je důvod, že ropné šoky už nejsou tím, čím bývaly? A není to jen ticho před skutečnou bouří?

Vývoj ceny ropy Brent velmi dobře ilustruje, jak se během posledního půlroku měnila očekávání investorů ohledně konfliktu na Blízkém východě. Po vypuknutí bojů mezi USA a Íránem cena během několika týdnů vystřelila z přibližně 70 USD až nad hranici 120 USD za barel, když trh začal započítávat riziko dlouhodobého omezení dopravy přes Hormuzský průliv. Následně však s každou zprávou o možném příměří, jednáních s Ománem nebo uvolnění části námořní dopravy následovala prudká korekce a cena se postupně stabilizovala v pásmu okolo 80–90 USD za barel. Současná cena kolem 84 USD tak naznačuje, že trh sice nadále oceňuje geopolitické riziko, ale nepředpokládá scénář dlouhodobého kolapsu dodávek.

Zajímavé je, že z čistě fundamentálního pohledu čelí svět vůbec největšímu narušení dodávek ropy v moderní historii. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) je objem výpadku dodávek vyšší než  během ropného embarga v roce 1973 i než při jakémkoliv jiném ropném šoku posledních padesáti let. Jedním z hlavních důvodů je bezprecedentní využití strategických ropných rezerv. Členské státy IEA koordinovaně uvolnily na trh stovky milionů barelů ropy, čímž vytvořily dodatečnou nabídku právě v okamžiku, kdy byla doprava přes Hormuz výrazně omezena. Šlo o největší koordinované čerpání strategických rezerv v historii. Druhým zásadním rozdílem oproti 70. letům je struktura světového ropného trhu. Zatímco při embargu OPEC v roce 1973 byl svět výrazně závislý na produkci zemí Perského zálivu, dnes představují významný stabilizační prvek Spojené státy, které se díky břidlicové revoluci staly jedním z největších producentů ropy na světě.

Paradoxně je dnešní svět na Hormuzském průlivu fyzicky závislejší než v roce 1973, protože přes něj proudí přibližně 20 milionů barelů ropy denně a téměř pětina světového obchodu se zkapalněným zemním plynem. Rozdíl spočívá v tom, že světová ekonomika má dnes k dispozici strategické ropné rezervy, alternativní producenty (zejména USA, Brazílii a Guyanu) a částečné možnosti přesměrování exportů. Tyto faktory zatím zabránily tomu, aby se současný geopolitický šok proměnil v ropnou krizi s dopady srovnatelnými se stagflací 70. let. (23.8.2026)