Nazývá-li se Střední Amerika pro svou zeměpisnou polohu a strategickou důležitost americkým středomořím, pak co se týká životních podmínek jejího obyvatelstva, zaslouží název „americký Balkán“. Balkán byl na starém kontinentě vždy oblastí, kde životní standard byl nejnižší, a na novém kontinentě náleží podobná výsada Střední Americe. Celá řada státních a kulturních činitelů přispěla v průběhu staletí k tomu, že vyživovací podmínky byly v této části kontinentu mnohem horší a mnohem hůře řešitelné než v Jižní Americe.
O kontinentální oblasti, která se táhne od Panamy po Mexiko, můžeme říci, že je to oblast s výživou naprosto nedostatečnou, neboť její základní složkou tu je kukuřice. Již před Kolumbem byla kukuřice hlavní složkou výživy obyvatelstva v této oblasti. A právě pěstováním tohoto druhu obilí se vyvinuly některé původní civilisace, které dosáhly vysokého stupně, jako na příklad civilisace Majů a Aztéků. Zároveň však nadměrné a téměř výhradní požívání této rostliny bylo podle některých autorů hlavní příčinou prudkého úpadku těchto civilizací. Není to tím, že by kukuřice byla rostlinou prokletou, která by každého, kdo se jí živí, odsuzovala k záhubě, jak se domníval Bulnes, ani tím, že by snad obsahovala nějaký jed, jak se dlouho věřilo proto, že lidé živící se kukuřicí mimořádně podléhali pelagře. Naprosto ne! Kukuřice je cenný produkt a je nepochybně velmi důležitým přínosem amerického kontinentu světové civilisaci. Na neštěstí však to není produkt plnohodnotný, schopný dodat organismu všechny hlavní výživné látky. Obsahuje málo bílkovin, jež jsou ještě k tomu málo hodnotné.
Kukuřice je dokonalým doplňkovým pokrmem, je-li požívána ještě s jinými ochrannými potravinami, avšak je-li jediným zdrojem bílkovin, minerálních solí a vitaminů, nemůže organismus dostatečně vyživit. A to se právě děje ve Střední Americe. V této oblasti je vyživovací systém nejjednotvárnější na celém kontinentě a skládá se výhradně z kukuřice, fazolí, rýže, papriky, některých kořenů a hlíz, kávy a cukru. V některých oblastech je tato jednotvárnost ještě větší, neboť některé domorodé skupiny se živí téměř výhradně kukuřičným těstem, jemuž říkají tortillas (jakési placky), nebo kukuřičnou kaší neboli atole. Podle dr. Francisca tvoří potravu mexického rolníka v některých oblastech tři kukuřičné tortilly ráno, tři tortilly odpoledne a další tři večer. Tato úžasně jednotvárná výživa, velmi podobná čínské, jen s tím rozdílem, že tam jde o rýži, může vést k těžkým následkům z podvýživy. Není tedy třeba se divit, že průzkum provedený v této oblasti ukázal ohromné množství nejrůznějších druhů nemocí z nedostatku. Nejtěžší a nejrozšířenější je zcela jistě nedostatek bílkovin, protože středoameričtí dělníci a rolníci ve své stravě téměř úplně postrádají maso, mléko, sýry a vejce. Dr. Epaminodas Quintana, který studoval otázky výživy v karibské oblasti, upozorňoval na to, že guatemalský rolník, i když vlastní krávu nebo slepice, mléko a vejce obvykle prodá, aby mohl koupit kukuřici a kořalku. Totéž se děje podlé zpráv antropologa Ramose Espinosy v Mexiku: „Mléko, slepice a vejce prodávají chudí lidé za nízké ceny a peníze takto získané mění za pulque nebo kořalku.“
Mezi nemocemi z nedostatku vitaminů je nejrozšířenější pellagra, beri-beri a oční nemoci, způsobované nedostatkem vitaminu A. Nedostatek železa a jodu jsou nejvážnější z nedostatků minerálů, neboť se projevují neobyčejně častými anemiemi v této oblasti a strumou, která v horských oblastech Střední Ameriky hubí celé skupiny obyvatel. Tito obyvatelé se zachraňují před nedostatkem vápníku svým tradičním zvykem přidávat vápno ke kukuřici při přípravě svých tortill a snad také tím, že oblast má mimořádné množství slunečního světla, které je velkým zdrojem vitaminu D. Na neštěstí však vedle tohoto zdravého zvyku mají ještě jiný, krajně škodlivý zvyk, že totiž pokrmy vyvařují v několika vodách a vývary obsahující cenné minerály vylévají. Dr. Quintana poznamenává, že „vylévání vody z mixtamalu, tj. vývaru z kukuřičného zrna, je politováníhodnou ztrátou v něm obsaženého fosforu.“
V některých oblastech, jako na příklad v republice Salvador, nacházíme kromě nedostatků specifických také strašný nedostatek zdrojů energie, neboť výživa obyvatelstva obsahuje průměrně 1500 kalorií denně. Z tohoto faktického hladovění vycházel Vogt, když tragédii salvadorského lidu nazval „parabolou bídy.“
Výskyt nemocí z nedostatečné výživy jak u dětí, tak u dospělých je nejvyšší na světě. Když dr. Rigoberto Aguillar, který v roce 1934 vyšetřil 10 000 chudých dětí v nemocnici města Mexiko, u 5000 shledal jasné známky nemocí z nedostatečné výživy. Tento lékař také zjistil, že v mnoha případech způsobil hlad skutečné zastavení růstu a případy nanismu, kdy 10-12leté děti vypadaly jako 4 nebo 5leté. Na své cestě po Mexiku v roce 1945 měli jsme možnost v doprovodu tohoto lékaře pozorovat nespočetné případy dětské avitaminosy, a co nás obzvlášť zaráželo, byl mimořádně častý výskyt pellagry u dětí. Dr. Aguillar nám vysvětlil, že tento zjev je důsledkem toho, že nejchudší matky, které nemohou své děti kojit, protože samy mají bídnou stravu, dávají jim vývar z kukuřice nebo z fazolí, což v krátké době vyvolá strašné pellagrové skvrny. Při studiu výživy dospělých v Mexiku dokázal dr. Alfredo Ramos Espinosa, že nejčastějšími nemocemi jsou nemoci z nedostatečné výživy. Antropolog Medieta y Nuñez tvrdí, že v různých oblastech země řádí hlad.
Jedním z nejvážnějších následků tohoto chronického hladu u obyvatel Střední Ameriky je jejich pověstná apatie, jejich nezájem a tradiční nedostatek ctižádosti. Je jisté, že mezi příčinami, které způsobují tento psychologický stav pokládaný často za určitý druh rasové melancholie, má význačné místo chronický hlad, jímž trpí obyvatelé této oblasti již od dob před objevením Ameriky. Při nedostatku některých vitaminů začíná se utlumovat chuť k jídlu a domorodci, když nedostatek potravy již necítí, ztrácejí základní pobídku k životnímu boji: potřebu jíst. Snadný přístup ke zdrojům výživy v tropických oblastech není však příčinou známé netečnosti těchto obyvatel, je to naopak neustálý hlad, který uspává organismus do této psychologické ztrnulosti – k nervovému útlumu – způsobuje oslabení vůle a ztrátu iniciativy. Není pochyby, že tito lidé nemají už vůbec chuť k jídlu a jedí pouze automaticky, jako by vykonávali nějakou povinnost. To nám také dokazují nespočetné doklady badatelů, kteří byli velmi udiveni, jak nepatrné množství potravy může v této oblasti hladu člověka uspokojit: tortilla s paprikou a doušek pulque (mexická kořalka). Domorodci totiž, aby mohli jíst i pokrmy tak prosté, potřebují svou pohodlnou chuť k jídlu uměle vydráždit. Z toho plyne užívání nebo spíše zneužívání dráždidel a aperitivů. Slavný antropolog Ramos Espinosa napsal zajímavou práci o tomto podivném zjevu, kdy vyhladovělí lidé již necítí hlad a potřebují různá dráždidla, aby povzbudili svou psychologicky utlumenou chuť k jídlu.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
