Podívejme se nyní, jakým způsobem skutečně zasahují přírodní činitelé – všeobecně pokládání za jedinou příčinu úpadku – do společensko-ekonomické struktury indického lidu. Vypočítáme-li poměr mezi 450 miliony obyvatel Indie a mezi její rozlohou, která odpovídá dvěma třetinám rozlohy Spojených států amerických, shledáme, že průměrná hustota činí 100 obyvatel na km2 a tato hustota, i když není nijak slabá, přece jen nepatří k nejvyšším na světě. Celá řada zemí má hustotu vyšší, a některé z nich hospodářsky prosperují, jako na příklad Belgie, Holandsko i Anglie. Avšak Indie se zřetelně liší od ostatních zemí s vysokou demografickou hustotou tím, že její obyvatelstvo je téměř výhradně venkovské, neboť 87 % obyvatel žije přibližně v jednom milionu malých vesnic. Toto obyvatelstvo je soustředěno v úrodných údolích a naplavených rovinách, kde obdělává asi 135 milionů ha půdy, z nichž 20 milionů ha je zavodňováno. Indové pracují výhradně v oblastech nejúrodnějších a nejsnáze zavodňovatelných a podle výpočtů specialistů ponechávají dosud asi 60 milionů ha orné půdy neobděláno. Indie má tedy ještě plnou třetinu obdělávatelné půdy v záloze i při své velké hustotě obyvatel, zejména v údolí Gangu a v jeho deltě při Bengálském zálivu, v oblasti Orissa a Kočin. Tvrzení, že Indie již vyčerpala své přírodní možnosti, tedy skutečnosti neodpovídá. A to ještě mluvíme pouze o možnostech v zemědělství, aniž bereme v úvahu velké zdroje minerálů, zásoby nafty odhadované na 3 % světových zásob a ohromný potenciál indických řek, odhadovaný na 27 milionů ks, tedy vyšší než v Kanadě a Číně (20 ks), a téměř stejný jako ve Spojených státech amerických (28 ks). Tyto reservy nejen nejsou vyčerpány, ale jsou naopak takřka nedočteny, neboť jejich využití je dosud nepatrné. V Indii tedy není žádný nadbytek obyvatelstva, uváží-li se její možnosti a přírodní zdroje. Co tedy vyvolává hlad v Indii, není-li tu žádný přebytek obyvatelstva? Je to snad neobyčejně rychlý růst počtu obyvatel? Nikoli. Růst populace v Indii při vysokém indexu úmrtnosti byl podle Wattala vcelku poměrně pomalý a nepravidelný. Ani plodnost tu není nejvyšší, jak se mylně tvrdí, 33 na 1000, což je slabší než ve většině latinskoamerických, afrických a východních zemí. I když na příklad nedostatek bílkovin ve vyživovacím systému, četná manželství a tradice časných manželství (ženy se vdávají téměř všechny před 15. rokem) způsobují vysoký stupeň plodnosti, pak na druhé straně velká úmrtnost malých děvčat dříve než dospějí v ženy, obrovská porodní úmrtnost (odhaduje se, že 200 000 žen umírá ročně při porodu) a konečně náboženský zákaz, podle něhož se vdovy nesmějí znovu vdát, působí jako příčiny, které udržují plodnost tohoto lidu v rozumných hranicích. Maximální přírůstek, odhadnutý na 4 miliony ročně, znamená přibližně zvětšení o jedno procento, což je číslo, které se velmi blíží přírůstku populace v současné Evropě.
Nezpůsobuje-li bídu v Indii ani přebytek obyvatelstva, ani přesycení půdy, co tedy je vlastně příčinou této bídy? Je to špatné využívání přírodních i lidských zdrojů, které se ještě zhoršilo koloniálním hospodářským systémem Angličanů. Podívejme se blíže:
Ačkoli Indie vydává největší část své energie na zemědělství, obdělává podle statistických oficiálních údajů jen dvě třetiny své orné půdy. Na tomto omezeném rozsahu a při intensivním zemědělství jsou zemědělské výnosy mnohem nižší než průměrné výnosy v ostatním světě. Kdežto Italie a Německo s poměrně vyšší hustotou obyvatel dosahují produkce výživy s 1 a 2 miliony kalorií na obyvatele ročně, dosahuje Indie 0,80 milionů, což je naprosto nedostatečné a nemůže uspokojit biologické potřeby člověka. Rozebereme-li výnos podle produktů, dospějeme ke stejné podřadnosti indického zemědělství. Indie dosahuje 15 q rýže z hektaru, kdežto Italie 50, Španělsko 45, Japonsko 35 a Rumunsko 24. Někteří odborníci se snaží přisuzovat tento nízký výnos chudé půdě, která se téměř celá nachází v tropické oblasti. Avšak tento argument neobstojí při následujícím srovnání: v jiných, rovněž tropických oblastech dosahuje se výnosů mnohem vyšších, jako např. v Egyptě, kde výroba dosahuje 30 q z hektaru, v Surinamu, kde čni 25 q, a v Britské Guayaně činí 22 q. I když indický kontinent leží v tropickém pásmu, jeho půdu, obzvláště naplaveniny Indogaňžské nížiny, kde je zemědělská výroba nejvíce soustředěna, tvoří materiál, přinesený řekami z oblastí, které jsou nad tropickým pásmem. I když tedy uznáváme, že delty Gangu a Indu mají klima tropické, je přece jen nutné konstatovat, že jejich půda obsahuje stejné složky jako půda v oblastech mírných, kde tyto řeky pramení.
Příčinou slabého zemědělského výnosu v Indii jsou především primitivní metody v obdělávání půdy. Jsou to prastaré metody v zemědělství, které podléhá rozmarům monsunů a provádí se se zastaralým zemědělským nářadím, s použitím netříděných semen, bez dostatečné ochrany proti živelným pohromám a s použitím pouze živočišného hnojiva, kterého je nedostatek. Při ohromném stavu dobytka, který se odhaduje přibližně na 200 milionů kusů, mohla by mít Indie dostatečné množství hnojiva, avšak mimořádná chudoba venkovského obyvatelstva nedovoluje, aby bylo všechno hnojivo využíváno k hnojení půdy. V úrodných rovinách je dřevo vzácným a drahým palivem, což nutí rolníky, aby používali ve svých domácnostech kravince, sušené na skalách nebo na dvorech jejich domů. V některých oblastech je získávání paliva stejně nesnadné jako získávání potravy samé, a hnůj je jediným přírodním zdrojem paliva pro lidi, kteří jsou vázáni k svému okolí jako otroci. Aldous Huxley popisuje scénu, jíž byl svědkem poblíž Džajpuru a která osvětluje, jak důležitý je hnůj v životě nejchudších vrstev Indie. Anglický spisovatel cestoval na slonu a toto zvíře, když vyšlo z paláce jistého feudála, zastavilo se v ulici, aby si mocně ulevilo. Sotva skončilo, vyběhla z chatrče stará žena a s nadšením se vrhla k ohromné pyramidě trusu. Zatím co slon se dal znova na cestu, projevovala stařena radost a nesmírnou vděčnost za královský dar, který jí učinil a kterýž jí umožní vařit po celý týden. Sloni jsou vzácní a jejich mohutný trus je pro tyto chudáky mimořádným darem štěstěny, a proto se zemědělci musí obvykle spokojit s briketami, zhotovenými pouze z kravinců. Z celého množství hnoje, které se již vysušené odhaduje na 160 milionů tun, 40 %, tedy 65 milionů tun je spáleno jako topivo. 20 % z celkového množství se ztrácí při sběru, zůstane tedy 40 %, kterých se používá jako hnojiva. Jinou příčinou slabých zemědělských výnosů je systém zemědělské držby půdy, který znemožňuje její správné využití. Přibližně 48 % obdělávané půdy náleží „landlordům“, skutečným feudálům, jichž je asi 6-8 milionů, a kteří drží ve svých rukou velké majetky, na nichž pracují sta miliony zemědělců. Tito velcí vlastníci jsou spíše obchodníci než zemědělci a zajímají se o půdu jedině jako o zdroj obrovských příjmů. Proto se o své pachtýře vůbec nestarají a jejich existenci si připomínají jedině v období žní, kdy si vyberou svých 40 – 60 % úrody pachtovného. Stát odebírá 10 % z úrody, takže výrobci zůstává jako odměna za práci velmi málo. Tento hospodářský systém může zčásti vysvětlovat nezájem a nechť Indů k práci, neboť jsou si vědomi, že ani sebevětší práce jim nic nevynese.
Feudální režim je také příčinou velkého počtu hladomorů, protože i když je produkce potravin dostatečná, zemědělec ze své úrody nemá ani tolik, aby uhradil své nejnutnější životní potřeby. V Indii je běžným zjevem, že se vyvážejí potraviny, zatím co Indové v milionech umírají vyčerpáním. Při tragickém hladu v roce 1877, kdy podle Richarda Templa zemřelo 24 milionů lidí, vývoz obilnin z přístavu Kalkuty nebyl vůbec přerušen. André Philip mohl právem napsat, že „hlad není vždycky následkem nedostatečných žní, ale nedostatečností toho, co rolníku zbude, když odevzdá určitou část na daně, část majiteli půdy a část lichváři.“ Vedle systému velkých vlastnictví nazývaných zamindari existuje systém drobného soukromého vlastnictví nazývaný riotwary. V oblasti riotwary je země obdělávána několika miliony zemědělců, kteří pracují na malých parcelách půdy a platí pozemkovou daň přímo státu. I když tato organisace zemědělství zbavuje zemědělce strašného vykořisťování velkými vlastníky, vznikají pro něho naopak jiné obtíže, které brzdí možnost hospodářského osvobození. Především mu stát předpisuje zvýšené daně ve výši přibližně 25 % výnosu jeho produkce. Daně je třeba platit v přesných lhůtách, neboť stát nebere ohledy na rozmary podnebí, a tak zemědělec je nucen prodat se i s kůží lichváři, aby získal zálohu, za kterou musí zaplatit krvavá procenta. Jinou nevýhodou oblasti riotwary je veliká rozdrobenost půdy, která vzniká dělením půdy na dědice, z pokolení na pokolení, a to jak u Indů, tak i u mohamedánů. Průměrná rozloha zemědělské usedlosti v Indii činí dnes pouhé 2 ha. Tyto miniaturní parcely obdělávané celou rodinou snižují individuální zemědělský výnos v Indii ještě více, než jak je tomu v Číně a Japonsku. Kromě toho má indický rolník pracovní schopnost z různých důvodů velmi sníženou, obzvláště chronickou podvýživou a špatným zdravotním stavem. Seriosním průzkumem bylo dokázáno, že každý rolník v Indii ztrácí ročně měsíc práce pro malárii a při nejmenším čtvrtina venkovského obyvatelstva pracuje po celý rok v horečce. Krev těchto lidí však nevyssává jenom malárie, protože verminosa a úplavice jsou také všude velmi rozšířeny.
Takový je chmurný obraz životních podmínek indického lidu, jeho nesprávné sociální struktury zhoršované značně problém kast, jež dělí obyvatelstvo na dva nebo tři tisíce skupin, z nichž každá má vlastní životní zákon, práva, zvyky a různé zájmy, obraz náboženského fanatismu a analfabetismu, kterým trpí ještě dnes 80 % obyvatelstva.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
