Politika náboru domorodých pracovních sil má ještě dvě stránky, které jsou vážnou obžalobou koloniálních metod. Jedna z nich je v tom, že byla omezena plocha půdy, kterou mohou obdělávat domorodci, druhá v tom, že domorodci musí platit daně v penězích. Omezováním půdy bylo domorodé obyvatelstvo zatlačeno na území, které nemůže krýt jeho životní potřeby a nutí je, aby hledali práci jinde. Výmluvný příklad pro to je Kenya, jak uvádí Gourou. V Kenyi žily v roce 1939 3 miliony domorodců v reservacích o rozloze pouhých 100 000 km2, kdežto 21 000 bělochů (z nichž 1600 bylo vlastníků) mělo k disposici 40 000 km2 půdy. V Jižní Rhodesii 60 000 Evropanů má k disposici 185 000 km2 půdy, kdežto půl druhého milionu černochů se tísní přibližně na 115 000 km2. Útlak černochů ještě stupňuje povinnost platit vysoké daně, neboť je nutí, aby se dávali najímat jako koloniální dělníci. Protože v některých oblastech neměly tyto metody uspokojivé výsledky, šlo se ještě dále: Vytvořil se pracovní systém feudálního typu, který se velmi podobá skutečnému otroctví. Podle Gouroua bylo na Pobřeží slonoviny ještě v roce 1945 používáno pracovních sil, které byly koloniální správou odvedeny jakoby k výkonu vojenské povinnosti, „pracovních sil špatně placených, s nimiž bylo špatně zacházeno.“ V afrických savanách je výživa obvykle poněkud lepší než v pralese. Savana se svou vysokou trávou a řídkým lesem, kde vedle málo úrodných lateritů (tropických zvětralin) najdeme široké pruhy naplavenin nebo velmi úrodně zaplavované půdy, se pro zemědělství hodí mnohem lépe než oblast džunglí. Pro savany jsou příznačná dvě jasně odlišná roční období, což vytváří příznivé prostředí pro rozvoj zemědělství. Savany se rozkládají mezi dvěma póly pro člověka nepříznivých – mezi pouští a tropickým pralesem, jeden z nich je příliš suchý, druhý zase příliš vlhký, je to tedy jakási oasa uprostřed tropické rovníkové Afriky. Na obrovské rozloze téměř 4 milionů km2 žije obyvatelstvo, které se věnuje převážně zemědělství a zčásti chovu dobytka. Dostatek živočišných produktů a ovoce poskytuje místnímu obyvatelstvu ochranné látky. V některých převážně pasteveckých oblastech je snad výživa nejlepší na světě, lepší než u některých berberských kmenů na Sahaře. Stravu bohatou na živočišné bílkoviny a dobře vyváženou má podle Orra a Gilkse na příklad pastevecký kmen Masajů nebo pastevecké kmeny Britského Somálska. Tyto kmeny obývají stepi mezi savanou a pouští a základem jejich výživy je mléko – velbloudí, kravské, ovčí a kozí – jehož spotřebují přibližně 2 l na osobu denně. Maso, ghee (bůvolí máslo), datle a rýže doplňují tento systém, jehož vlivem jsou obyvatelé Somálska sice štíhlí, ale vysoké postavy a fysicky mimořádně odolní. Přestože obyvatelé Somálska nejedí ovoce, které je v této polosuché oblasti velmi vzácné, nejeví vůbec žádné známky avitaminosy.
Obyvatelstvo žijící v okrajových oblastech Sahary se tedy těší dokonalému zdraví. Nedá se to však již říci o obyvatelstvu žijícím v sousedství jiné africké pouště, Kalahari, na jihu země. Tam naopak žijí Křováci, nejdegenerovanější obyvatelstvo tohoto kontinentu, které je na vymření. Jsou to kočovníci, kteří žijí výhradně z lovu a z hubených zdrojů tamní přírody. Již jejich malá postava – průměrně 152 cm – dokazuje, že Křováci nejsou nijak zdraví a žijí ve špatných životních podmínkách.
Vším je vinno podnebí
Tyto většinou špatné vyživovací podmínky v tropických oblastech černé Afriky by mohly vzbudit dojem, že hlavní příčinou bídy tohoto kontinentu je podnebí, které ztěžuje lidskou práci a v němž se málo úrodná půda rychle vyčerpává. To by však vylo tvrzení příliš ukvapené. Podnebí není hlavním problémem, neboť i v oblastech mimotropických najdeme skupiny lidí, jejichž vyživovací podmínky jsou stejně špatné nebo ještě horší než v Rovníkové Africe. Na příklad v Jihoafrické unii a britských protektorátech v jižní Africe, Basutsku, Bečuánsku a Svazijsku.
Až na úzký pás Transvaalu leží téměř celá Jihoafrická unie jižně od obratníku Kozorožce. Její průměrná nadmořská výška je kolem 900 m, takže má typicky mírné podnebí. V tomto podnebí, v němž se aklimatizovalo téměř 2 miliony Evropanů, najdeme přesto ještě dnes velmi mnoho podvyživených a hladovějících lidí. Nejsou to však pouze domorodci, ale také obyvatelstvo evropského původu, proslulí „chudí běloši“, kteří jsou pro Jihoafrickou unii vážným sociálním problémem. Je jisté, že výživa se v posledních letech značně zlepšila, stejně jako se poslední válkou zvýšila životní úroveň. Důkazem toho je, že Jihoafrická unie, která před válkou vyvážela do Anglie značné množství kukuřice, másla a ovoce, spotřebuje dnes veškerou svou produkci másla, a dokonce ještě některé produkty dováží. Průzkum ukázal, že zvýšením mezd Evropanů i domorodců, jež souviselo s industrializací a válečnou prosperitou, se „značně zvýšila spotřeba potravin.“ Toto zlepšení životních podmínek však nenastalo u chudého obyvatelstva, které je neustále podvyživené. Vědecká misse Carnegiovy nadace, která v roce 1932 studovala problém „chudých bělochů“ v jižní Africe, odhadla jejich počet přibližně na 220 000 lidí, což je více než 10 % celkového počtu bílého obyvatelstva. V této zprávě odborníci poznamenávají, že hlavní příčinou úpadku bílého obyvatelstva je jeho špatná výživa. „Chudoba a neznalost vedou k nedostatku potravin a k uplatňování špatného vyživovacího systému. Nedostatečná odolnost „chudých bělochů“ vůči nemocem omezuje jejich pracovní schopnost a celý problém tak zhoršuje.“ Nevíme, kolik je nyní „chudých bělochů“, víme však, že jihoafrické ministerstvo sociálního zabezpečení provádí politiku, kterou tomuto obyvatelstvu roztroušenému ve všech provinciích Jihoafrické unie hospodářsky pomáhá.
Černošské obyvatelstvo – Bantuové nebo Kafrově – jichž je asi 7,5 milionu, má většinou krajně špatnou výživu. Když se na tomto území vylodili holandští kolonizátoři, domorodé kmeny tvořili vesměs zdraví a silní lidé, kteří se živili chovem dobytka, lovem a pěstováním kukuřice. Dlouholetým bojem mezi domorodci a uchvatiteli, konfiskací půdy a segregací poloviny černošského obyvatelstva v „reservacích“ bylo domorodé hospodářství úplně rozvráceno a zdrojem výživy se dnes stala téměř výhradně jen kukuřice. Školní inspektor J. H. Dugard z Transkeye vypráví, že z 11 000 pozorovaných dětí 84 % jedlo jenom jednou denně, 14,9 % dvakrát a jenom 0,6 % třikrát denně. Ve všech případech se pokrmy skládaly z nejrůzněji upravené kukuřice. Pouze 40 % dětí pilo v určitém období mléko a jenom 8 % jedlo čerstvou zeleninu.
Výživa v anglických protektorátech v jižní Africe je ještě horší než v Jihoafrické unii. V Basutsku, které má subtropické podnebí a průměrnou nadmořskou výšku 2000 m, chybějí ve výživě zemědělského obyvatelstva úplně všechny ochranné látky. Ve zprávě Výboru pro výživu koloniálního imperia se praví: „V celé zemi obsahuje výživa příliš mnoho uhlohydrátů a je chudá na bílkoviny, živočišné tuky a vitaminy.“ Je samozřejmé, že při takovéto výživě je zdravotní stav obyvatelstva velmi špatný a že jsou velmi rozšířeny různé typické nemoci jako pelagra, kurděje, beri-beri atd. Ještě vážnější je však skutečnost, že hlad a podvýživa se nezmírňují, ale naopak se v poslední době, jak se zdá, ještě zhoršují.
Je třeba ještě uvést zajímavý zjev, že totiž pokud jde o přírůstek obyvatelstva, je Basutsko na jednom z prvních míst v Africe, neboť počet jeho obyvatel se za posledních 40 let zdvojnásobil. To znovu potvrzuje naši teorii, že hlad je příčinou přelidnění.
V protektorátu Bečuánsku je výživa rovněž velmi špatná, přestože je to kraj pastevecký, který se věnuje téměř výhradně chovu dobytka a mlékárenskému průmyslu. Dochází totiž k tomu, že jeho výrobky, místo aby byly spotřebovány na místě, jsou vyváženy, obzvláště do Jihoafrické unie. Proto má domorodé obyvatelstvo „špatný vyživovací systém a trpí nedostatkem vitaminů, který vyvolává některé klinické příznaky i nedostatek odolnosti vůči jiným nemocem.“
Ze tří britských protektorátů v jižní Africe je ve Svazijsku vyživovací situace zřejmě nejlepší. Dospělí lidé nejeví známky nedostatku, ale u dětí se nedostatky ve výživě projevují. Odborníci ve výživě soudí, že dospělí avitaminosou netrpí, protože obvykle jedí některé divoké rostliny, jejichž rozbor ukazuje vysoký obsah vitaminů.
Tak tedy zhruba vypadají podmínky výživy v afrických zemích: je tedy zřejmé, že černý kontinent je nejtemnější skvrna na světové mapě podvýživy a hladu. Nesmíme však ztrácet naději, že v blízké budoucnosti začne i tato skvrna blednout. V důsledku politického vření v Asii ztratily evropské mocnosti a Spojené státy mnohé ze svých koloniálních posic na Dálném Východě, a proto projevují o Afriku větší zájem než kdykoli předtím. Zejména ovšem Anglie, Francie a Belgie, které ovládají největší část tohoto kontinentu. Anglie sestavila plán hospodářského rozvoje Afriky, který předvídá výdaje ve výši půl druhé miliardy dolarů. V tomto plánu je pamatováno na zlepšení výživy domácího obyvatelstva, což má vést k obnově jeho životních sil. Plány na výstavbu přehrad, zavodňování a regulaci říčních toků a jezer povedou jistě k širokému rozvoji zemědělství a k relativní industrializaci afrického kontinentu; tento pokrok může mít příznivý vliv na životní podmínky místního obyvatelstva. Vše závisí na tom, jaký postoj zaujme Evropa ve své koloniální politice v těchto letech pro západní civilisaci tak rozhodujících.
Velkorysé plány jako britský plán na využití podzemnice olejné v Kenyi nebo Tanganjice, do něhož bylo investováno 100 milionů dolarů s tím, že do 5 let bude dosaženo roční produkce 60 000 tun oleje, nebo jako francouzský plán na vybudování plantáží podzemnice olejné na 160 000 hektarech půdy v Senegalu, mohou situaci ještě zlepšit, bude-li brán zřetel na biologické a hospodářské zájmy domorodce: úspěch těchto pokusů závisí do značné míry na jeho úsilí a spolupráci. Evropští ekonomové ospravedlňují tyto obrovské kapitálové investice do hospodářského rozvoje Afriky tvrzením, že dnes je Afrika pro Evropu tím, čím byl americký střední západ pro východ Spojených států uprostřed minulého století, tj. oblast velkého potenciálního bohatství, schopná poskytnout potraviny a suroviny pro velká průmyslová centra. Provedeme-li toto srovnání s hlediska zeměpisného, je třeba je posoudit také s hlediska sociálního. Severoamerický Middle West v Severní Americe rostl a obdivuhodně se rozvíjel, neboť když živil východ, hájil současně své vlastní hospodářské zájmy. A na této politice vzájemných zájmů byla právě založena materiální moc Spojených států. Chce-li Evropa počítat s Afrikou pro svůj hospodářský rozvoj, musí vytvořit politiku vzájemných zájmů a ponechat také Africe právo žít normálním životem. Nejzákladnějším právem všech národů je právo na dostatečnou a vyváženou výživu. „Pokud toto právo nebude africkému lidu přiznáno, bude těžké, aby dobrovolně spolupracoval na hospodářských plánech vytvořených Evropany. I přes výhody, které z toho mohou mít nebo které se jim slibují, projevují domorodci vzrůstající nedůvěru vůči záměrům bílých a jsou stále méně ochotni věřit v to, co jim říkají, i spolupracovat na těchto plánech hospodářského rozvoje.“
Geopolitici jako G. T. Renner tvrdí, že Afrika pro svou polohu mezi Evropou a Asií bude v současné mezinárodní situaci hrát význačnou roli při strategickém ovládnutí světa. Podle našeho názoru hraje Afrika v současné době jinou strategicky důležitou roli v nynější světové krisi. Nemyslíme na krisi politickou, ale na krisi biologickou: na nedostatek obživy pro stále se rozrůstající lidstvo. Aby bylo možno počítat s Afrikou, je třeba ovládnout jeho nesmírné přírodní možnosti, jejichž využití budou však moci uskutečnit jedině ruce domorodců. A tyto ruce k tomuto nebudou mít dost sil, dokud budou lidé v Africe hladovět, dokud budou ruce vyhublé a zesláblé akutním nebo chronickým hladem, který řádí na tomto kontinentě.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
