Před osmdesáti lety, od jara 1943, se pankrácká věznice stala i popravištěm. Celkem tady přišlo o život sekerou a provazem jedenáct set lidí.  „Jaká to hrůzná ironie: z jara roku třiačtyřicátého si v Drážďanech musili přiznat, že ani při nejlepší vůli jejich sekera už nepostačí stínat tolik hlav, kolik jich k useknutí odsoudí ty jejich různé Volks-, Sonder-, Land- a Schnellgerichty. Takovou žeň kati ještě neměli, jako jim zabezpečil nacistický režim,“ píše v předmluvě ke knize ŽALUJI, Pankrácká kalvarie, Vladimír Thiele. A pokračuje: „Soudy nestačily zasedat a podpisovat rozsudky. Popravčí čety nestačily střílet, snímat pověšené židy s háků a hadicemi smývat s dlaždic ´sekeráren´ rudou českou krev. Krev nejvzácnějších synů a dcer národa. Ty nejryzejší hlavy, do poslední chvíle hrdě vzpřímené a s pohrdlivým úsměškem se dívající vrahům do tváře. Hlavy dělníků a profesorů, dřevorubců, pradlen a doktorů, tvrdé české hlavy padaly… Co bylo proti těmto žním našich starých sedmadvacet českých pánů, popravených před více než třemi stoletími. Přes tři sta let jsme s hrůzou hleděli zpátky k staroměstskému lešení, mráz nám šel při čtení Wintrova Kampana po zádech, dětem ve škole tuto historickou vraždu ryli do paměti, a tyto děti staly se dnes svědky něčeho, co svou hrůzou tisíckrát přesahuje historickou zkazku. Ano, děti viděly, jak jim odváděli maminky a otce z domova, děti nacházely po návratu ze školy svůj domov na ruby a s příbuznými se již nesetkaly. A kolik dětí bylo odvlečeno, podvyživeno a kdesi zašantročeno!
´Smrt se mi nezdá tak hrozná, ale okolnost, že poprava se provádí mezi čtyřmi stěnami, ve mně vzbuzuje hnus. Jak mnohem přijatelnější je poprava zastřelením někde pod širou oblohou. I v tom je rozdíl – poprava v místnosti má v sobě cosi odpuzujícího…´ Hle, to jsou slova k smrti odsouzeného z Pankráce. Tři věty kouskem tuhy psané, postesk jednoho z tisíců, kterému se podařilo okénkem z cely smrti vyhoditi tajný vzkaz – moták. Oč strašnější se jeví tato představa smrti. Popravy dneška již nejsou divadlem veřejnosti; je jich příliš mnoho, zdržovalo by to provoz. Lidé by byli stále v divadle. Německé soudnictví již nepopřálo odsouzencům vidět naposledy modré české nebe nad hlavou, neboť i to je malým dobrodiním – nechat si duši odlétnout vzhůru! Proto byli lidé hnáni na porážku jako dobytek, poklusem do kachlíkových místností, poráženi na lavici pod sekeru a nad maličkým kanálkem se zaschlou krví byla jim sťata hlava.
Proč byli tito lidé popravováni? Proč byly dokonce vyvražďovány celé rodiny za jednoho svého člena, který poskytl přístřeší někomu, kdo neměl kam by hlavu složil. Za pohoštění cizince, neznámého poutníka, který jim s prosbou zaklepal na dveře. Za to, že ho doporučil k svým známým, kde mohl přespat. To všechno bylo shrnuto pod ortel ´přechovávání a napomáhání nepříteli´. Nebo za to, že venkovské ženy v polích podaly pocestnému skývu chleba. A ještě pro krávy a prasata nás popravovali, pro rezavou pušku za trám zastrčenou, ´památečnou po tátovi z války´. I pro kuchyňský nůž, který byl náhodou delší než lidská dlaň. A pro jakýsi drátek v přijímači, který tam často sami souzenému zapojili. Nebo pro pár lístků na maso. Pro pytel obilí, který si mlynář schoval, aby mohl být venkovský chléb bělejší. Ach Bože, za co za všecko nás to nezkracovali o hlavu.
A lidé šli jak berani; zavile, hrdě, bez vědomí viny. Cely smrti na Pankráci byly přeplněny mlčícím a nezlomeným osazenstvem. Šli pod sekeru vyrovnáni sami se sebou i s osudem, šli s úsměvem na rtech. ´Tělo zabijete, ducha však nikoliv! Náš národ i naše idea je věčná.´  K této filosofii došli až zde, v temných kutloších bez jídla, bez hygieny, bez možnosti žít jako lidé. Ještě pár hodin před popravou si na přípravných celách zpívali naše hymny a Zasviť mi ty slunko zlaté…
Z jejich těl je dnes už jen prach, neboť je spálili i s oddělenou hlavou ve strašnickém krematoriu a nezbylo tu víc než pár srdcí, která krvácejí. A potom – pár dopisů.“
Pankrácká kalvarie byla pokračováním soudů a poprav pro ukrývání nebo účast na ukrývání českých parašutistů, kteří provedli atentát na Heydricha. Podle některých pramenů jich bylo 252, ve skutečnosti mnohem více. V našem seriálu se pokusíme přiblížit události od 15. března 1939 na základě dobových dokumentů. Zdrojem nám jsou vystoupení představitelů naší exilové vlády, sborník Nové zákony a nařízení Protektorátu Čechy a Morava (Právnické nakladatelství a knihkupectví v Praze). To vše propojené úryvky z knihy Za Heydrichem stín, jejímž autorem je Jan Andrejs (Naše vojsko 1947) a dalších pramenů. Zde je třeba na místě uvést, že literatury o atentátu na Heydricha je víc než dost, různé kvality a historické správnosti. Andrejsova kniha nás zaujala mj. z toho důvodu, že vyšla krátce po skončení druhé světové války a autor jí psal ještě pln dojmů z doby a událostí, na které bychom neměli zapomínat. V doslovu si klade otázku: Zda stál Heydrich za to? A odpovídá:
Sám o sobě snad ne. Ale stálo za to poznání, že starý husitský duch v národu ještě nevyhynul, že jsme neztratili schopnost odporu proti zlu, že se v lidech uchovala čest i hrdost nepokořených, že jed opatrnictví a chytráckého vyčkávání nerozleptal naše kosti a nerozložil naší krev.
A že jsme se dovedli v těch, kteří to učinili ve jménu národa, čestně postaviti po bok všem, kdo ve světě zdvihli prapor proti hrůze a násilí bez váhání a bez dotazů, co je to bude stát.
Jen takový národ byl schopen uskutečnit svůj 5. květen. Jen takový národ mohl ve dnech nejslavnější revoluce myslit především na svůj cíl a pak teprve na počet svých padlých.

Heydrich

V Břežanech se Heydrichova rodina chystá k obědu. Děti mají za sebou dopolední drezuru. Jsou denně vedeny k tomu, aby z nich byli Němci podle představy jejich úspěšného otce. Heydrichova žena je ve svých pokojích. Před dvanáctou přichází podkoní, postaví se nenápadně...
Až dosud na to Zastupující říšský protektor nemyslil. Ale nyní si uvědomuje, že je tu vlastně sám. Sám mezi Čechy. A chce k operaci německého profesora. Což dr. Dick není německým profesorem? Nevadí, Heydrich trvá na svém. Myslí na to, že tady je vlastně v rukou svých věrných Čechů....
V půl jedenácté tohoto památného dne 27. května uslyší téměř každé ucho na Bulovce ohlas detonace. Přišlo to odněkud zblízka, jakoby od Vychovatelny. A o čtvrt hodiny později vrátný v loži poposedne na své židli. V tu chvíli udělal zkušenost, že každé šeptandě přece jen nelze do...
Nahoře, několik set metrů odtud, ovládá zatáčku stále zmatek. Lidé se už pomalu odvažují k místu, kde se to stalo. Ale vlna vzruchu se valí na všechny strany dál, dolů i nahoru, dospěla již i za nároží ulice Na Kolínské a zasahuje první obytné domy. Nějaký člověk vyběhl před vrata. Chytlo ho...
Naproti ostrému nároží, kolem něhož se ulice Na Zápalčí vrací zpátky k hlavní ulici v Holešovičkách, je krámek řezníka Braunera. Na Zápalčí je uličkou zahrádek. Dlouhá čára plotů a zídek odděluje od sebe pouliční políčka zeleně. Před řeznictvím zahrádka není. Jsou tu sloupky před frontou...
Když nastal výbuch, je chodec, ubírající se od Kobylis po pravém chodníku k Libni právě na pokraji zatáčky. Lidé se děsí, vyskakují z tramvaje, přebíhají, prchají. Chodec podléhá jejich příkladu, obrací se k útěku zpátky, kolísá a zůstane stát. Nějaký chlapík, malý, prostovlasý,...
Na ulici leží žena a kolo prchajícího už je zase o sto metrů dál. Teď není čas na kavalírství. Vletí na koleje hlavní třídy. Jede ještě kus a přibrzdí před prodejnou firmy Baťa po levé straně ulice. Postaví kolo k chodníku. Setře letmo krev s tváře. Až dosud ho zachraňovala šílená...
Člověk s kloboukem na hlavě, po jejíž tváři stéká krev, utíká. Zmrtvělý obraz filmu se začíná rychle rozvíjet. Lidé, osvobození od prvního děsu, propadají panice. Panika, to je první pohyb života, couvnuvšího do zákrytu před hrozbou nebezpečí. „Chyťte ho!“ odváží se jeden hlas opakovat...
Když tramvaj číslo 3 vyrazila ze stanice v Holešovičkách, projela první metry zatáčky ještě ve světě slunečného klidu a prázdna. Těch dvacet či třicet lidí v obou vozech elektrického vlaku ještě neví, že toto je vteřina velikého účtování. Jen řidič zahlédl velký tmavý vůz s praporky...
Deset pryč. A slunce nad Vychovatelnou posune čas o novou čtvrthodinu. Více než hodinu jsou chlapci na místě, nerozeznatelní od jiných náhodných chodců. Ale jejich nervy tančí. Zatáčka podřimuje v teple, buzená jen občasným zadrnčením tramvaje. Vzduch nad Prahou je neuvěřitelně čistý jako voda...
Je květnové ráno, je den přeplněný sluncem. Všechno mohou Němci zničit, všechno mohou uloupit, jenom ta ranní krása zůstane vždycky svobodná, ta patří všem. Po levé straně zelený svah s červenou střechou Vychovatelny, proti sobě mají ostří zatáčky. Po šíři ulice v Holešovičkách stoupá od...
Písmák, který předržel poslední noc čekání, rozevře s ránem svůj text. Tak zní slova Písma, napsaná pro toto zářivé středeční jitro dvacátého sedmého května: „A viděl jsem, ano z úst draka, a z úst šelmy, a z úst falešného proroka vyšli tři duchové nečistí, podobní...
V úterý 26. května se den rodiny Ogounových odbývá stejně jako ty předchozí. Snad trochu víc potěšení a otcovské pýchy – Milan, starší syn, běžel 400 metrů za 50,9 vteřiny! Snad trochu víc starostí a námahy, mladší Luboš bude dělat zítra maturitu. Ale dopoledne je pryč a hodiny jdou beze...
Nařízení o provedení protiletecké ochrany v Protektorátu Čechy a Morava ze dne 27. března 1940, Říš. zák. I, str. 559. Na základě článku 11, odst. 1 výnosu Vůdce a říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava ze dne 16. března 1939 (Říš. zák. I, str. 485) nařizuje se v dohodě se...
Vládní nařízení ze dne 21. prosince 1939, č. 29 Sb. z r. 1940 o hospodaření odpadky Vláda Protektorátu Čechy a Morava nařizuje podle č. II ústavního zákona zmocňovacího ze dne 15. prosince 1938, č. 330 Sb.: § 1. (1) Toto nařízení se vztahuje na staré předměty a odpadové hmoty, kterých se pro...
Jak chtít, aby nacistické uši poznaly to, co neproniklo ani k sluchu Čechů, věčně žíznících po jakékoli zprávě, která by jim dokázala, že žije na světě ještě spravedlivá odplata? Nervosní neklid se nyní zvedá z koutů jako obláčky prachu při závanu dráždivého větru. Zubní technik Jesenský,...
Má-li kdo uši, slyš! Jestliže kdo do vězení povede, do vězení půjde; zabíjel-li kdo mečem, musí i ON mečem zabit býti. Zdeť jest trpělivost a víra svatých. Biblická slova neznamenají dnes nic pro lidi, jimž něco může znamenat jen slovo falešného německého proroka a jeho věrných. Zabíjí se; krev...
Jaro letí zprudka nad ztichlou zemí. Slunce stoupá, myšlenka na smrt je nyní ještě tíživější než dříve. S tou je však třeba stále počítat. A nejenom každý den, to by bylo málo. Parašutista nezná ani své příští hodiny. Ten ve Zlíně zemřel, Mikš zemřel, jiní zemřeli. A Gerik se sám udal. Proto...
Nařízení proti násilným zločincům ze dne 5. prosince 1939, Říš. zák. I, str. 2378. Ministerská rada pro obranu Říše nařizuje pro území Velkoněmecké Říše s účinností zákona: § 1. Násilné činy se zbraní. (1) Kdo při násilném smilstvu, při silniční loupeži, bankovní loupeži nebo při jiném těžkém...
Out distance je ze dvou třetin v Praze. Adolf Král z Brna zanechal svého úřednického povolání, které nikdy nezačal. Na jeho místě nadporučík Adolf Opálka se stává velitelem pražských parašutistů, vyrůstajících tu pomalu jako houby po dešti; nedávno jich přišla nová zásilka...
<< 2 | 3 | 4 | 5 | 6 >>